Noc na Vyšehradě

Se svou leností posledních dní a vůbec s nedostatkem pohybu jsem už nutně potřeboval něco udělat. Proto jsem se dneska brzo ráno, krátce po půl třetí, rozhodl provětrat se. Bez konkrétního cíle, vydal jsem se, kam mě nohy ponesou. Těm budu svěřovat i další procházky, protože tentokrát se výtečně osvědčily. Zavedly mě totiž, po překročení Vltavy, na Vyšehrad.

Nápad jít v tuhle dobu na Vyšehrad je opravdu výborný. Je tma (tentokrát navíc i s relativním bezvětřím), tlumená světla vyvolávají tajemnou atmosféru, navíc - až na genie loci, které potkáváte na každém kroku - máte celý Vyšehrad jenom pro sebe (a ještě úplně zdarma)! :)

Od chvíle, kdy jsem prošel vstupní branou, jsem se už ani moc neunavil, veza se na vlně nostalgie. Právě na Vyšehrad jsme totiž ještě jako děti chodívali s babičkou, dnes už odpočívající v blahodárném pokoji, měliť jsme to blízko i z tehdejšího bydliště v Nuslích.

Vlastně jsem vynechal jen (pro pokročilou hodinu zavřený) hřbitov a Čertovy kameny z těch míst, která se mi častými poutěmi v dětství vryla do paměti. Jinak jsem ale celý areál prochodil poměrně pečlivě - a vzpomínal. Dokonce jsem si i - snad po 15 letech - v bráně zanotoval "V Hodoníně za vojáčka", i když slova už jsem dával dohromady jen horko těžko. Dříve to, díky tamní pozoruhodné ozvěně, byla moje oblíbená činnost. :)
Co pár metrů jsem se zastavil a vzpomínal. Jak jsme tady malovali křídami na chodník, támhle nosili sýkorkám krmení, jinde si zase hráli s autíčky, pumpovali starou pumpou, házeli si míčkem (na vytrvalost), nakláněli se do staré studny a kamínky zkoušeli její hloubku, koukali do jednoho okna na panáčka/panenku, kteří napovídali, jaké bude počasí, nebo také na to, jak jsme čas od času donesli nějaký ten buřt hrubosrstému jezevčíkovi Bórince, který se už patrně odstěhoval - na místě bývalého domu stála jen cedule "Stavba povolena".

Po průchodu poslední ze tří bran jsem se ocitl u Pankráce. Napadlo mě tedy, že bych si mohl po úvodním minutí Olgy udělat takový okruh. Vzal jsem to tedy přes Petru, PJe a Katku a skončil až u JEANa. A nebyl bych to já, kdybych na cestě nepotkal nějaké zvíře. :) Začalo to kočkou, černou možná i za světla, pokračovalo něčím z dálky podobným kočce a skončilo Botič přecházející ... kočkou. Botič, s mimořádně nízkou hladinou, jsem musel bezprostředně poté překonat i já, abych se podešed železniční trať dostal do Vršovic. Tam jsem oprášil svůj talent odhalený při orientačním běhu se Zdeňkem, když jsme byli někdy v tercii (?) na kolech, a neznámými uličkami se dostal přímo k cíli. :)

Vracel jsem se pár minut po šesté (po 3,5 hodinách!) a ještě před otevřením domovních dveří jsem si uvědomil, že jsem prošel celkem asi 5 Prah. Určitě Prahu 5, 1, 2, 4 a 10. Ty zbylé, stejně jako ti, jejichž jméno se v článku neobjevilo, mi zůstávají na příště. :)