Napište do commentů aspoň něco, já se jinak budu hrozně bát zavržení

Kromě blobu (říkal jsem si, že tohle slovo na můj blog nikdy nepronikne, ale dokázal jsem se překonat a vpustil ho sem zcela dobrovolně) žily letošní noviny hlavně z "objevení" globálního oteplování. Jako by snad předtím vůbec neexistovalo, najednou je všichni začali komentovat, hystericky před ním varovat nebo je naopak zlehčovat a nakonec převládl názor, že by se s tím mělo asi něco dělat.

Je mi záhadou, proč zrovna letošek se stal takovým ekorokem (návyk z novinové slovotvorby). Dostoupilo snad znečištění ovzduší (a nejen toho) nějakého zlomového bodu? Ne. Jen o něm doposud patrně nikdo nevěděl.
Když se pořádaly monstrkoncerty pateticky volající po záchraně Země, nevyzněly zrovna dvakrát upřímně (překvapivě). Jejich hvězdám navíc bylo vytýkáno jejich neekologické chování v souvislosti s dopravou na místo akce apod. Ale co, říkám si, aspoň se na ten problém poukázalo. Kdyby jednotliví protagonisti necestovali sem, stejně nešetrně by cestovali na jinou akci. Bonusem je, že na téhle zmínili planetu.
Totéž platí třeba pro naše zelené. Že nechodí do práce pěšky, ale zamořují vzduch zplodinami svých aut? Dobře, ale to dělají všichni. A proč by se člověk jejich doporučeními měl přesto řídit, když oni sami je vždy nedodržují? Není přece třeba podřídit se těm lidem – o JEJICH zájem nejde, konat žádá naše planeta! (Hele ho, mnou kritisovaný patos!)

Ehm. Tak teď musím ten článek nějak strašně shodit, abyste ho nebrali úplně vážně... protože si umím představit, kolik lidí mě za něj sepsuje (?) (už tak se zřejmě neujme ten protimasový post, chystaný na nový rok). Ne, vážně, já nejsem žádnej fanatik (přitom tuhle větu mají potřebu říkat zejména fanatici :), jde mi o ten princip. Převést se to dá na leccos. Jen mě prostě napadlo, že není nutné "táhnout příkladem". A taky jsem chtěl zkusit, jestli si dokážu tuhle myšlenku obhájit, když se mi jen mihla hlavou a nepřiměla mě k hlubší úvaze. Tudíž může být veskrze lichá, snad i lišší třináctky. Uvidíme...

Asi začnu na místo závěru vkládat otázky k zamyšlení v jakoukoliv noční či denní dobu. Tentokrát je mi záhadou třicátého dvanáctý (tematicky). Co je to za tvar, "dvanáctý"? Připustíme-li, že je spisovný, nabízí se jen 1., 4. a případně 5. pád. Nejlépe obstojí první (z nich), ale jak si ho vysvětlit? Že by došlo ke kontaminaci vyjádření "třicátý prosinec" a "třicátého prosince"? Pak by ale znělo mnohem logičtěji obě složky prohodit (třicátý dvanáctého), ne?

Pátek je tady

Culpa eorum. (Skloňuje se to tak? Klasicky vzdělaní čtenáři mě kdyžtak jistě opraví.) V počtu postů jsem se já nespletl, aspoň to tvrdí počítadlo na dashboardu bloggeru, napočítaloť mi příspěvků už 54. Zdánlivé povinnosti vyplodit ještě tři jsem tedy zproštěn. A tomu můžete být jenom rádi, protože není nic horšího než číst "metablogové" problémy typu množství postů (neřku posic).

O korektorské pause po opravení TV programu mě tady v LN napadlo, že mít si vybrat jediný kanál, asi bych zvolil takzvaný The MGM Channel. Nevím ani, kolikátina filmů je vysílána česky a kolikátina s titulky, poněvadž jsem se k tomu programu nikdy nedostal; i tak mi ovšem připadá, že tolik lákadel za sebou žádná jiná stanice nabídnout nemůže. A může-li, nenabízí. Jeden poklad vzácnější druhého.

Jen doufám, že mně přístup k tomu kanálu zůstane zapovězen i nadále, na něj bych byl totiž s to spotřebovat celý alternativní život. (Nebo paralelní? To by možná nebylo od věci.)

Pátek je tady

Až je s podivem, že není třináctého. Být předvčírem jedenáctého, třináctého by dneska jistojistě bylo. Nu což, absenci třináctky si v mezidobí vynahrazuju procházením pod žebříkem cestou do/ze školy, namane-li se. Vlastně jsem o třináctce původně ani psát nechtěl (dokonce ani teď nechci), avšak její přesný čtyřnásobek z minulého postu mě usvědčil z matematického diletantství. Nadbytečně jsem přičetl 4 příspěvky z listopadu a neprávem tak vzbudil dojem, že tenhle blog pokryl už každý týden v roce. Jak se prokázalo, není tomu tak, a ty tři posty budu tudíž muset do Nového roku ještě sesmolit. (Eventuálně je seštěstím.)

Kdybyste se někdy chtěli zaposlouchat do někoho, koho ještě neznáte, objevte J.J. Calea (70. léta). Ten se nikdy neoposlouchá (a není to tím, že už byste ho víc nechtěli slyšet).

A pokud nemáte o dlouhých podzimních večerech co na práci, můžete se zamyslet např. nad présentními tvary slovesa "proklát". Anebo klidně nad imperativy. Jak je komu libo...

Pięćdziesiąt dwa *)

Přestože mám stejně postů na blogu jako gólů v hanspaulce a rovněž týdnů v roce, je třeba tuto vzácnou shodu narušit. Co třeba něčím smutným? Jeden by neřekl, jak dokáže ranit takový facebook.com. Není lepšího způsobu, jak přivítat nového zcela bezelstně se právě zaregistrovavšího.

"You have no friends in Czech Republic.
There are 18,944 people in the Czech Republic network."

*) vyslovovat číslovky, to je na polštině to možná vůbec nejtěžší...

W (Veselé Vánoce)

Tak vám takhle včera procházím Tescem – a najednou strom. Toho dne začali se zdobením, aby už dnes vítal návštěvníky v plné (možná až přeplněné) kráse. Nákupní centra holt zvládají vánoční horečku (nebo spíš zimnici) bezvadně.

A já se ptám: kolikátého je? A hlavně: kolikátého čeho?

Hudry

Sice by se mi líbilo napsat něco o Dušičkách, ale LN mi poněkud znemožnily výpravu na nějaký hřbitov podniknout. I proto se v premiérovém příspěvku přímo z LN věnuju něčemu o poznání vtipnějšímu. Při ověřování něčího jména na Googlu a letmém přehlédnutí výsledků hledání jsem narazil na následující větu, patrně automaticky přeloženou. A ten krocan mě dostal.

"Google GMail znamení is teď přístupný do Nový Horlivost, Austrálie, Krocan a několik Asijec kraj Indonésie, Malajec, Phillipines, Singapore a Thailand."

Není všechno kyslík, co končí O2

Pro drtivou časovou tíseň jsem si našel čas toliko povšimnout si jedné reklamy v novinách. Jejím předmětem je Fiat Bravo s motorem T-Jet a píše se v ní: "T-Jet je ekologický, úsporný motor". O to větší bylo moje překvapení, když se mi podařilo postřehnout postranní údaje: emise CO₂ 137 až 167 g/km. Neboli kilo takzvávaného uhličitého kysličníku za 6,5 km. Než tedy dojedete, dejme tomu, z Prahy do Budapesti, budete moci vytvořeným CO₂ vyvážit sami sebe. S běžným motorem to samozřejmě stihnete ještě mnohem dřív.

Tak už jsem zpátky

Do viduvanje!

Zítra touhle dobou už budu, počítám, pomalu přistávat v Makedonii. V 10 na letišti, v 11.30 odlet, ve 13.25 přílet. Pak se za 15 eur nechat dovézt taxíkem na skopské autobusové nádraží, odtamtud 4 hodiny autobusem do Ochridu a posledních 7 km opět taxíkem, až do Kongresového centra Univerzity sv. Kirila i Metodije ve vesničce Koňsko. No, jsem na to zvědavej...

A nejen na cestu, samozřejmě. Ubytování zajišťují oni, s ním by neměl být problém. K jezeru by odtamtud mělo být, co bych kamenem dohodil. S jídlem to už asi bude horší, jak vegetarián to rozhodně nebude snadné. Kdo ví, třeba tam budu nucen svou stravovací filosofii změnit. Na očekátelně zvýšený přísun alkoholu jsem se snažil si navyknout, ovšem obávam se, že to chtělo přece jen o něco delší a intensivnější trénink.

Škoda je, že vinou vyučování od pondělí do soboty (vč.) se stihnou jen dva výlety, jinak budeme pořád na jednom místě. Ale třeba se zkusíme na den dva uvolnit, až se trochu otrkáme. :) Když už totiž budu v Makedonii, bylo by mi líto nepoznat z ní co nejvíc... Jinak by každý den měl probíhat stylem: dopoledne jazyk, odpoledne přednáška na nezajímavé téma (potvrzeno z dův. zdrojů), večer pak od devíti "makedonski narodni ora". Oro je tradiční tanec, z rumunské i moldavské hudby ho můžete znát i pod názvem "hora". Na to se docela těším. :)

Jak se mnou bude možno komunikovat, to vám nemůžu slíbit. Mobil s sebou mít budu, na net se dostanu možná v nějaké internetové kavárně (bohdá). Na mail ani ICQ se ale za celou dobu nedostanu 100% vůbec. Fotky snad nějaké dovezu, půjčuju si od bráchy takovej malinkej digit. foťák, ale bude to spíš jen tak pro ilustraci, zatím jsem totiž fotil vždycky vyloženě příležitostně – a navíc "nemanuálně".

No, a když všechno dobře dopadne, můžete mě 29. srpna v 16.05 vítat na letišti v Ruzyni. :)

P. S. Zatím to vypadá, že nemusím mít strach z těch avisovaných čtyřicítek. WetterOnline.de hlásí 25 °C, do čtvrtka postupné oteplování na 30°. To snad ještě ustojím. Snad jsem to nezakřikl...

Co slabika, to slovo

kristinka to asi jako řetězovku nemyslela, ale proč koneckonců nesáhnout do svého archivu a tu řetězovku nevytvořit? Tady je můj pokus z tehdejší doby... Je vidět, že pes je pro podobné útvary opravdu vděčný tvor... :)

O psu

Jde pes-žrout kol lvů, již u pně dlí a bdí, a ptá se, kdo jste? My jsme lvi, dí lvi. I jde dál a hle – veš! Ptá se zas, kdo jsi? Veš nic. Kdo jsi? zní zas od psa. Leč veš zas nic. Veš štve psa čím dál tím víc, až ji sní. Pes už ví, že šlo o veš – chuť má touž, co pes od vší zná … Veš, či ne, jíst by jich chtěl sta, by syt byl, leč jen tu tam zřel. Hlad má teď, a tak jde dál. Zří strom a pod ním stín, v němž skryt je krab, spě. Sní ho hned, byť ne jen tak, a dál jde, dál. Čís plaz s ním, a když to pes zří, hlt, hlt a je po něm … Pak tak mřou i rak a čáp. A k nim slon a kůň! Je teď psík syt? Ne, ne, lá, že hlad má; jíst – to je, oč mu jde, snad už však jen pár soust si dá … až mu pak pták na leb sed – chňap a pes syt je teď, ký div! Leč co to? Zvuk z něj jde, až sluch to rve, břich psa řve a řve … prásk … pes se jen hne a již i smrt teď zná …

Paradoxně

Ano, ta dnešní průtrž mračen mě zastihla na cestě. Pěšky, jak jinak... Chvíli předtím jsme totiž ukončili poslední makedonistickou infoschůzku před odletem. Ve snaze nezničit si obsah kapes se mi v kolemstojícím butiku podařilo obdržet igelitku, kam jsem urychleně mobil, doklady apod. zabalil.

Jen si to představte: V sandálech se doslova brodíte proudy vody a kroky dostávají nový význam. Každým zvednutím nohy se totiž na okamžik zbavíte čerstvě přiteklé vody, abyste vzápětí mohli nabrat další. Když přecházíte most přes Vltavu, vypadáte, jako byste z ní zrovna vylezli... Možná i hůř.

Chodníky jsou pokryté souvislou vrstvou vody, ale na silnici je ta vrstva několikanásobně silnější, což dost znesnadňuje přecházení. Před koncem přechodu se zastavíte a přemýšlíte, kudy dál, když ani překročit, ani přeskočit ten potok se vám nemůže povést. Přitom po očku sledujete panáčka, zda svítí stále zelený. Nemajíce na vybranou, šlápnete nakonec naslepo do proudu a trnete, jak hluboko se vaše noha zastaví. Postupně si ovšem louží přestanete všímat zcela, to když vody přichází ze všech stran tolik, že už prostě není úniku.

Po 15–20 minutách dorážím domů. Kapu na každém kroku, ale jakmile se jakžtakž vyždímu a oschnu, mířím do koupelny – pustit si vodu.

Ecce, čtyřky

Na úvod děkuju pseudointelektuálce za vyzvání a otevřeně připouštím ponechání některých odpovědí v jejich původním stavu (vizte kursivu).

Quatre emplois (de rêve):
jako žádnej vyloženě emploi jsem ještě neměl, tak jsem si tu otázku trochu pozměnil a napadly mě samý zábavný povolání:
- spisovatel (to musí bejt nádhernej život...)
- tanečník
- atlet
- trumpetista

Quatre films que je regarderai encore et encore
- Before Sunrise (i když zatím jsem to viděl jenom jednou :)
- Bratříčku, kde jsi?
- Unaveni sluncem
- Singin' in the Rain (zatím taky jen jedinkrát)
...je jich ale mnohem víc, píšu jen první čtyři, který mi vytanuly na mysli.

Trois endroits où j'ai vécu
- Modřany (Levského) ... asi tak půl roku
- Nusle (Sekaninova) ... do 1996
- Smíchov ... dodnes

Quatre émissions/séries TV que je regarde (de temps en temps...)
- Simpsonovi
- Road Runner :)
- Přátelé
- Krkonošské pohádky :)
...ale jako na seriály moc nekoukám, těm je lepší se vyhejbat... To jsou pak hrozný závislosti, muset bejt každej tejden/den v určitej čas doma, abych nic nepropás, o to já nestojím... :)

Quatre lieux où je suis allée en vacances
chronologicky? takže...
- Tunisko,
- Francie,
- Rakousko,
- Švýcarsko
... a zanedlouho i ta Makedonie, ta bude ze všech nejdelší. (A ideální by samozřejmě bylo, kdyby posbírala i jiný superlativy. :)

Quatre choses que je fais sur le net
- prestiz
- maily
- blogy
- čsfd

Quatre mets que je ne mangerais pour rien au monde
- šneci (pomáhá mi fakt, že jsou hrozně drahý)
- pocukrovanej chleba se sádlem (ano, to se prej někde dělá!)
- cokoliv živýho and/or hejbajícího se
- a vepřový koleno, vy masožravý prasata!
...stačilo nahradit druhou položku, jinak se s pseudointelektuálkou do puntíku shodnem. :)

Quatre personnes qui me feraient une agréable surprise en répondant
- všichni, kdo jste je ještě nedělali, ať už jsou čtyřky passé, nebo ne. A nemusíte bejt čtyři, já to kdyžtak (maje na paměti číslo v otázce) nějak zaonačím.

Bleskově

Moc vás věrné zase po dlouhé odmlce zdravím!

Nemůžu říct, že by za celé prázdniny nebylo o čem psát – ale nepsané (sic) pravidlo mě nabádá nejdřív reagovat na vašich blogách, pak případně psát na vlastní. A když neuděláte první krok, zákonitě nemůžete udělat druhý.

Ovšem snad abych si nepřipsal celý měsíc s čistým štítem, nebo spíš pro kristinčino postrčení z předchozích commentů :), píšu. Tentokrát s cílem zachytit bouřku. Ta tady s proměnlivou intensitou probíhá už pár dekaminut a snad ještě není u konce s dechem. A právě zhlédnutá Mapa míst svatých a klatých tak ještě získala na působivosti. (Je škoda, že se bouřky nedají pozorovat odnikud z výšky, s výhledem...)

Mohl bych se teď rozepsat o všech krásách téhle tajuplné hry hromů s hromadou bez výjimky rychlejších blesků, souboje tvrdého, až kapky létají, jenže zaprvé by to byl kýč, i když moc hezký kýč, a zadruhé bych to nedokázal tak, abych s tím byl spokojenej. Takže tu atmosféru bouřky zaznamenávám toliko sepsáním tohoto krátkého příspěvku. Ten už s tou bouřkou bude spojený navěky.

Den (je) v prachu

Chcete vidět, jak se dá jeden post sfouknout za 5 minut? Že ne? Víc času bohužel nemám ...

Místo abych se připravoval na 2. kolo přijímaček na nizozemštinu, pochopitelně jsem (asi tak po půlroce) se vrhnul na uklízení pokoje. A zabralo to celý den (sobotu) – kdo viděl, v jakém stavu ten pokoj byl, uvěří.

Stůl plný věcí, podlaha pokrytá jednotlivými papíry, to všechno pokryté prachem. Dveřní rám by se bez skrupulí mohl prohlásit epigonem Prašné brány. (Komplikované, neřku-li kostrbaté vyjadřování, to je moje.) No, úklid už byl prostě nevyhnutelný. Už jsem se totiž dostával do nebezpečného stadia, kdy něco na tu zem už opravdu začalo patřit! Zrádný je taky pocit, že se to v tom okolním nepořádku ztratí, když odkládáte další a další věci mimo místo určení ...

Končil jsem ve 4.15 v naprosto vydýchané místnosti, protože přes noc nejde mít při světle otevřené okno. :/ V průběhu uklízení jsem zjistil, že ska je k této činnosti jako dělané (obzvl. Polemici). A když vám věž vybere "Right Here, Right Now", už podle názvu přenadčasovou "záležitost" (no co, nesmím to slovo úplně diskriminovat), taky se nesplete. A abych tohle hudební okénko zcela naplnil: Usínal jsem s "Where the Wild Roses Grow" na rtech, i když spíš jen v hlavě, protože si nepamatuju text.

Tak jo, rád jsem s váma po dlouhý době zase "mluvil" ... mějte se, pokud možno, chladně, já běžím pro letenky do Skopje.

co mě potěšilo: páteční déšť při usínání a letos poprvé uklizený pokoj
co mě rozzlobilo: 32 °C ohlašovaných na středu (i čtvrtek). Teploty nad třicet bych jednoduše zakázal (ano, jednoduše :).
co mě dohnalo k zoufalství: trhající se eidam (správně vlastně "edammer"). Přemýšlel jsem, co jsem komu udělal – kdyžtak se přihlaste, ať se neomlouvám naprázdno –, že nejsem s to odlepit aspoň půl plátku v kuse. Ani pětinu. To byla čirá beznaděj.

V trafice

Jdu si tak po dnešním zápase pro noviny, vytahuju z kapsy příslušné množství penízů (ano, i tenhle tvar existuje), beru si z regálu Lidovky a Sport a podávám je prodavačce.

"Třináct," překvapí mě. "Ale já mám pod tím ještě Sport," bráním se nepřiměřeně nízké ceně. "Jo, děkuju," prozře prodavačka.
"Ten kluk se cítil dotčeně. Víš, kolik mu bylo?" zeptala se vzápětí kolegyně (2. p.).
"Pětadvacet," obrátila se ke mně.
To už mi ovšem připadalo zase moc. "Pět?" vyhrknul jsem udiveně.
"Dvacet tři," teprve teď oznámila cenu novin, a ne věk dot(y)č(e)ného ....

Nikoli bezesná noc

Předchozím příspěvkem patrně dospěla moje tzv. krise formy k vrcholu, přesto ještě zůstanu v experimentální rovině. Tentokrát bylo kým se inspirovat, tak detailní paměť jako Kristinka ale opravdu nemám, a tak mi v hlavě utkvěly jen určité obrazy. (Příliš se mi do krámu nehodí, že čím víc si toho chce člověk vybavit, tím míň si toho pamatuje.)

Proč já bych vám vykládal o realitě, když můžu vykládat o něčem jiném, že jo. Tak kupříkladu o snu. To vám bylo tak ... Včera se mi podařilo ulehnout už po jedenácté, na nic jiného jsem stejně neměl náladu. Ani na to spaní moc ne, ale ráno radostnější večera, řekl jsem si (v duchu) a začal usínat. To jsem ještě netušil, že si po dlouhé době zapamatuju alespoň útržky ze sna. :)

Myslím, že se mi něco zdálo i předtím, ale tohle začalo až poté, co jsem někdy v sedm ráno otevřel oko, zkontroloval, že si ještě chvíli v posteli můžu dopřát, a pokojně se znovu ponořil do snění. A teď těch pár (štěstí přinášejících? :) střípků: Ocitám se někde v lese blízko naší hudlické chalupy, všude je sníh, takže i zrovna teď, uprostřed hluboké noci (a lesa), je vidět obstojně. Dochází k nějaké blíže nespecifikované akci a já se, možná trochu vyděšený, vydávám pryč z lesa. Snad bez větších potíží se dostávám ven, na dobře známé rozcestí s lavičkou, a třebaže je to ještě kus cesty, vesnici mám na dohled. Vedle silnice najednou teče řeka, což mě překvapí (v Hudlicích žádná řeka není, jsou dost na kopci), ale vezmu to jako fakt. Pro všechny případy ale tenhle zvláštní úkaz, kdy většina místní dopravy probíhá po vodě (tedy, on to byl spíš potok než řeka), fotím, abych měl důkaz. Nějak tam figurovala i nějaká zvětšena čokoládová embrya (?), která se normálně jedla (byť na mě možná jedno mrklo?), a když mi někdo řekl, že jsem prase, nechápal jsem ho. Tyhle rázovité sladkosti jsem každopádně taky vyfotil.
(PAUSA)
Pak jsem se podle všeho (stále v tom snu) probudil. Voda zmizela, čokoláda zrovna tak, pravděpodobně i sníh, byl normální letní den a Hudlice vypadaly, jak mají. Vzpomněl jsem si ale na fotky. Sáhnul jsem tedy po foťáku – a skutečně! Všechno, co jsem před tím zachytil, na fotkách zůstalo! Měl jsem tedy výjimečnou dokumentaci něčeho, co by mi nikdo neuvěřil. A jak to bylo dál? Lidi kolem se tomu divili, ale tou dobou jsem se už probouzel do "opravdické reality". Právě proživ sen ve snu. :)

P. S. Proč se mi sen zapamatovává tak těžko? Protože na všechno ostatní se můžu soustřeďovat, zapamatovávat si to úmyslně. To ovšem u snu nejde ... i když je to škoda. Vždycky mě zaujme, jak záživnou formou se sny odehrávají – nepamatuju se, že bych se ve snu někdy nudil. O to víc mě mrzí, že se mi v hlavě po probuzení uchová tak málo. A ani přesně nevím, jestli jsem z lesa vyšel na rozcestí u lavičky, nebo už na půli cesty za hájovnou (atp.) – bez jakékoliv možnosti zpětného dohledání. :/ Co si jednou nezapamatujete, je na vždy ztraceno.

-•-/-••/---//

-•/•-/•--•/••/•••/•//

•--•/•-/-/•/•---//

-•-•/---/--/--/•/-•/-//,

--/•-//

••-//

--/•//

-•-•/---/-•-/---/•-••/•-/-••/••-//

•--•/---/-••/•-••/•//

--/-•--/••••/---//

•••-/•-••/•-/•••/-/-•/••/••••/---//

•••-/-•--/-•••/•/•-•/••-//. ;)

Škvár

Není tomu dlouho, co jsem si při sledování jednoho sci-fi uvědomil, že na stroj času vlastně vůbec nemusíme čekat. Nemusíme bádat nad tím, zda je vůbec možné něco takového vynalézt. Nemusíme se brodit v tom nepřeberném množství paradoxů a nevyjasněných otázek, jež každé přemýšlení o cestování časem věrně provázejí.

My si totiž cestu k časostroji nemusíme moci nacházet. Pokud někdy něco takového vznikne (lhostejno, jestli za 50, 500, 5 005 nebo více let), bude někdo schopen vydat se po ní opačným směrem. Přesně podle vzoru "nejde-li Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi". :)

Takže postava z budoucna se tu může objevit co chvíli. Nesmí nám tedy přijít divné, když sem tam někdo – vinou něčího neuváženého zásahu do (současných) dějin – zmizí. Anebo se naopak objeví, že.

Jeden by se divil, kde na podobné posty beru čas. Samotnému mi to není příliš jasné. Stejně jako důvod, proč se říká "zlomit si vaz". Vaz se přece může pohmoždit, natrhnout, nebo dokonce přetrhnout – ale zlomit?

Kvíz

O problémech s formou jsem už včera psal, volím proto dosud nepoužitou – kvíz.

1) Kdo jako jediný viděl Boha?
2) Kolik tuctů dělí počet prvočísel v první tisícovce od počtu hodin v týdnu?
3) Platón ve své Ústavě prosazoval jako ideální počet obyvatel jedné obce 5 040, kvůli snadnému dělení. Víte, kolika čísly od 1 do 10 je tohle dělitelné?
4) Holka vznikla coby ženský protějšek k (původnímu) mužskému tvaru. Jak vypadal?

Po nadějném začátku jsem nějak zabřednul do matematiky, ale co nadělám. :) (P. S. Na třetí otázku nestačí odpovědět ano/ne. ;)

BOB

Je toho teď hodně, o čem bych mohl psát. Když už ale vím co, pro změnu nevím jak. A vystavovat vás samotnému obsahu bez formy se mi nechce. (Už poslední dva posty byly v tomhle ohledu dost hraniční.) Přestat psát se mi ovšem chce ještě méně, a tak dneska jenom takový, jak by řekl saladdin, udržovací příspěvek.

Krátce po sobě jsem nedávno dvakrát vstoupil do řeky nostalgie. Úplně bezděčně mi hlavou proletěly vzpomínky na blechy a ovčí babičku. Nemám ponětí, jestli jsou blechy nějak obecně rozšířené, nebo ne, já je znám jen z domova. Byla to taková hra s barevnými plíšky, které se vysypaly kolem kulaté krabičky – a cílem bylo všechny svoje dopravit (přitlačením okraje plíšku k zemi, aby odskočil) zpátky do krabičky. Už si to ale vážně moc nepamatuju, vzpomínka je to tuze raná. :)

Ovčí babičku z toho hrozně starého večerníčku už si možná budete pamatovat spíš. I když nevím o tom, že by ho někdy od mého dětství ještě vysílali. Sice to nesleduju, ale zdá se mi (obecně), že nové a často pochybné kvantitou převyšuje staré a osvědčené, a klasika tak dostává stále méně a méně prostoru. (O to více si jí na druhou stranu potom lidi váží.)

Nesliboval jsem vám popisek k filmu z pátku LN, přesto ho na závěr odcituju (V nepřátelských vodách):
"Osm dnů před mírovým jednáním prezidentů Reagana a Gorbačova v Reykjavíku zjistí ruská atomová ponorka K-219, nacházející se tajně v západní části Atlantského oceánu, že ji sleduje americká ponorka. Kapitán Britanov (R. Hauer) přikáže obrátit o 360 stupňů a vyhnout se nepřátelské lodi." Možná právě v těch stupních byl problém, napadá mě. :o

Taje pátku třináctého

Pojmu tenhle post zkratkovitě. Jen jsem neměl kde pozastavit se nad tím, že 3 ze 4 účastníků semifinále Ligy mistrů tvoří kluby z Anglie a stejné procento zastoupení má v semifinále Poháru UEFA Španělsko. :) (Zajímal by mě kurs vypsaný na celkové vítězství AC Milan v LM a zároveň Werderu Brémy v Poháru UEFA.)
(Ještě bych se mohl dlouze rozepsat o dalším šoku, výhry Manchesteru 7:1, avšak chápu, že sportem můj blog živ není. ;)

Další novinkou, kterou jsem nepochopil, je pro mě trvání letního semestru až do 28. května (sic!). (To bude akorát končit série pondělních večerů s filmy Woodyho Allena.) To jako má ta čtveřice, stěží pětice týdnů stačit na všechny povinnosti zkouškového? A proč má, proboha, tenhle semestr celých 14 týdnů?! (To nebývalo!)

A na závěr ještě jedna zvláštnost – dneska (včera) jsem zvládnul téměř 8 hodin v korektorně LN. Byla to docela velká porce a ke konci jsem už ani pořádně nevěděl, jak se jmenuju (což naštěstí nebylo potřeba :), ale užil jsem si to. A byl jsem si už o něco jistější než poprvé.

P. S.
Pomalu, ale jistě se začíná rýsovat můj srpnový 3týdenní pobyt v Makedonii. Jde jen o to, aby přihláška doputovala na určené místo do konce měsíce, což by neměl být problém.

Hanspaulka

Už zítra nám začíná nová sezona Hanspaulské ligy (univerbisovaně "Hanspaulka"). Jde o celopražskou amatérskou fotbalovou soutěž. Přihlásit se a hrát může de facto každý, komu už bylo 15 let (bez rozdílu pohlaví) a najde (nebo vytvoří) si nějaký tým. Oproti velkému fotbalu jsou hlavní rozdíly v tom, že se hraje v 6 lidech (5+brankář) na (rozměrově) házenkářských hřištích, střídat se může kdykoliv v přerušené hře a nehraje se na ofsajdy.

Co se týká organisace celé soutěže (na starosti ji má Pražský svaz malého fotbalu), existuje celkem 8 lig (výkonnostně odstupňované), přičemž všechny s výjimkou té první jsou rozděleny do několika dalších (rovnocenných) skupin (nejvíc skupin – 17 – má zákonitě poslední, 8. liga), označených písmeny, aby se to nepletlo. (Např. my teď budeme hrát 7.F skupinu.) V každé skupině hraje 12 týmů, tzn. že každý za sezonu odehraje 11 zápasů. (Jedna sezona trvá zhruba čtvrt roku a za rok se stihnou odehrát dvě – podzimní a jarní.) Po každé sezoně sestupují a postupují z každé skupiny 2–3 týmy, a složení všech skupin se tedy losuje vždy půlroce nanovo.

Náš tým Válcovny plechu Malá Strana FC vstupuje do své už 6. sezony celkem a 2. sezony v 7. lize. Na podzim jsme ve své premiéře v 7. lize uhráli solidní 5. místo, na postup to ovšem nestačilo. Výkonnost na 6. ligu však stejně (zatím :) nemáme, měli jsme co dělat, abychom dali dohromady alespoň 7 hráčů na tuhle sezonu. Po té předchozí se totiž polovina týmu namyšleně rozutekla, že prý jim nejsme dost dobří. Stále sháníme brankáře (zítra si asi do brány bude muset stoupnout brácha, který ještě, když v brance zaskakoval, nedostal gól; tím pádem ale zase přijdeme o nejlepšího obránce), takže kdybyste o někom věděli, nebo jste se dokonce odhodlali sami, určitě dejte vědět. A ani to nemusí být post gólmana, opravdu nás je teď málo.

Tady je rozpis na aktuální sezonu (bylo by to přehlednější, kdyby tady fungovalo víc mezer za sebou). Na prvním místě soupeř (tučně označené jsou ty zápasy, ve kterých jsme psaní jako domácí tým; v praxi to ale ani není poznat, snad jen v tom, že jako domácí máte přednostní právo výběru barvy dresů* :), následuje den, čas výkopu a kód hřiště, kde se zápas hraje. Nejčastěji budeme na jaře k vidění na Císařské louce, hned 6krát. Každý kód slouží zároveň jako odkaz na mapy.cz, takže se můžete podívat, kde přesně hrajeme (jestli jsem to vyhledal správně).
(Každé mužstvo má právo napsat si do přihlášky na sezonu 3 preferovaná hřiště; Císařská louka nám tedy vyšla (ze všech netravnatých hřišť se nám tam hraje nejlíp), Děkanku nebo Angelovovu jsme ale nedostali ani jednou. Pokud jde o hřiště, většinou se – zvlášť v nižších ligách – hraje na škváře nebo podobném povrchu, avšak někdy se poštěstí zahrát si na umělé trávě. Na trávě přírodní se snad nehraje vůbec.)

Beton FC .................................. So 7. 4., 11.15 CIS
Callida CS .............................. So 14. 4., 10.00 CIS
GTL B .................................... So 21. 4. , 10.00 CIS
Hells Bells 1.FC ...................... So 28. 4., 10.00 CIS
Hypochondři .............................. So 5. 5., 10.00 CIS
New Jersey Devils B ........ So 12. 5., 10.00 NOVOB
P.F.C. ................................... So 19. 5. , 08.45 ZAK
Partizan Praha ................ So 26. 5., 10.00 ZARUB
R. hvjezda Modřany ................... So 2. 6., 10.00 CIS
Vozovna Hloubětín B .................. Ne 10. 6., 10.00 P3
64! FC Kobylisy ................ So 23. 6. , 10.00 HAGI4

Vinou problémů s kádrem si do této sezony žádné vysoké cíle nedáváme, hlavní bude se udržet, nesestoupit. Navázat na minulou sezonu, kdy jsme měli 2. nejlepší útok ve skupině, bude opravdu těžké. Poslední jarní zápas bude každopádně pikantní, oporou kobyliského týmu je totiž filuta.

Na závěr (ano, už se chystám končit ;) ještě 4 užitečné odkazy:
1) Válcovny plechu MS FC – naše ofic. stránky, spravované bráchou (v updatované versi by se měly představit snad do konce víkendu)
2) Sportovní noviny – stránky zabývající se mj. Hanspaulkou (tady se třeba dočtete, že současná sezona je už 70. v historii a účastní se jí 756 týmů ve 63 skupinách!)
3) Týdeník – aktuální zpravodajství (oficiální), naleznete tam všechny výsledky, autory gólů, zápisy o každém utkání, žebříčky produktivity atp. (zatím však ještě ukazuje údaje z podzimu!)
4) seznam hřišť a jejich kódů i s navigací (totožný je k nalezení i na ofic. serveru psmf.cz)

Mám poslední dobou problémy s příliš dlouhými texty, což se dnes jenom potvrdilo. Pokud jste se prokousali až sem, vězte, že i když se nebudete chtít do našeho týmu přidat, určitě vás rádi uvidíme jako fanoušky. Bude-li to vypadat jako posledně, kdy se role (přítomných) příznivců ujali ptáče, Ka a ZeroD, nebudeme se zlobit. :)

*naše dvě "sady" dresů jsou vyvedeny jedna v černé, druhá v bílé barvě

Kůň a pes

Kdyby tehdy Grant nelhal a skutečně byl reportérem onoho časopisu, určitě by na téhle akci nechyběl. Pokud jste totiž během 1. ročníku Lamborghini Praha Parkur Cupu odtrhli zrak od koní, musel vám zákonitě padnout na kolempobíhající psy. Kdo ví, třeba se napříště i oni dočkají vlastní disciplíny.

1. dubna hlas hrdliččin k ničemu nezve, a letošek nebyl výjimkou. Přitom byla ideální příležitost propagovat místo prvomájové lásky nově také parkúrové závody. Premiérový ročník LPPC se konal v Hradištku u Sadské, třebaže by člověk očekával ť namísto t. Tím se ovšem lidé nenechali zmást, dorazili a v průběhu dne zaplnili tribunu tak, až se tam přestali vejít.

Jako jeden z prominentních pořadatelů jsem měl tu čest, odjet na místo činu ještě před sedmou ráno. Což znamenalo vstát v 5.50 (když jsem krátce před půl pátou usínal, moc jsem nevěřil tomu, že se dokážu tak brzo probrat k životu – ale podařilo se) a v 6.30 se hlásit u Michala, ředitele závodů. I přes nepokročilou hodinu jsme se nenudili, a být nás v tom autě 12× tolik, tvořili jsme veselou kopu.

Ale abych to zkrátil: kolem půl osmé jsme dosáhli cíle, prohlédli si koně, dopřipravili, co bylo potřeba, a závody mohly začít. Byly trojí. Od 10, od 12 (s rozeskakováním od cca 14) a od 15.45. Pausu vyplnila třeba exhibice v drezuře. Od dopoledního programu závody postupně gradovaly a poslední jízda toho hlavního, kdy jen poslední překážka dělila jedoucí dvojici od vítězství, se rovnala zlatému hřebu. Závody se opravdu povedly.

Co se týká mě, během jízd jsem měl původně pomáhat vracet spadlé překážky atp., ale protože pořadatelů bylo dost, dostal jsem přidělenou alternativní roli. Čistit místo před stolky pro velmi důležité lidi od těch méně důležitých. (Tak teď nevím, jestli jsem to nepřehnal; asi jo.) Jinými slovy, dopřát každému to, za co si zaplatil. (Radši už to nebudu rozmazávat ...) Ať už jsem si právě zavařil tak, že už mě nikdy nikam nepřizvou, nebo ne, má funkce zahrnovala spoustu hodin na nohou ve studeném prostředí. Zatímco totiž v hale mrzlo, venku ostentativně svítilo hřejivé sluníčko. Publikum však rozhodně chladné nebylo a postaralo se o kulisu odpovídající významu i kvalitě závodů.

Podívat se nakonec přijeli bluemage se ZeroDem (nebo se na blog píšou normální jména? :), s nimiž jsem se posléze svezl zpátky do Prahy. A že jsem na něco zapomněl? Máte pravdu – výsledky závodů jsou k nalezení zde (.pdf). Fotky budou doplněny časem (a webmasterem).

Z ranče

Pár řádků ze včerejší koňské akce snad dodám do zítřka (včetně), teď jenom krátce k etymologii. Časem se o ní asi rozepíšu víc, začal jsem totiž číst etymologický slovník. Od začátku (ale to napětí jsem nevydržel a rychle nalistovav poslední stránky zjistil, že vrahem je žvýkačka).

Slovem dnešního dne vyhlašuji pomeranč. Patrně proto, že ho mám zrovna před sebou a nemůžu se dočkat dopsání tohoto postu, abych se do něj mohl pustit. Tak tedy, pomeranč vznikl ze spojení pomme e(x) ranche, doslova "jablko z ranče". Všichni víme, že pomeranče se do světa rozšířily z Číny. Odtud také název pro mandarinky (viz třeba román "Mandaríni" od Simone de Beauvoir).

Protože Číňani už světu (prostřednictvím mandarinky) jedno citrusovité ovoce pojmenovali a poněvadž čínské označení pomeranče nebylo vinou hned několika nosovek příliš "user-friendly", dostal pomeranč název po svém druhém domově. Ač se to nezdá, byla jím Amerika. Právě Američani totiž pomeranče v hojném počtu skupovali a dováželi – a ranče kromě chovu začali využívat i k pěstování. Původ v Číně byl rychle zapomenut a lidé měli za to, že se pomeranče zrodili na oněch amerických farmách, rančích. Takhle komplikovanou cestou si musel projít pomeranč, než se k nám dostal v takové podobě, v jaké ho teď (to slovo) používáme.

Připadá mi, že apríl už se postupem času tak nějak přestal držet. Aspoň já sám jsem se s ním nesetkal, ani nepamatuju. Pokusil jsem se tedy jeho dlouholetou tradici alespoň částečně zachovat – a právě druhého dubna je k tomu (pravda, hned po tom prvním) nejlepší příležitost.

FF (ne UK)

Tak nám skončil Febiofest. A když říkám nám, mám tím na mysli Pražáky. Čtenáři z Brna ;) apod. mají svou porci filmů teprve před sebou. Těm tedy přeju dobrou chuť.

Loni jsem na Febiu skoro nevynechal den, není taky divu, když to mám asi tak pět minut cesty (pěšky). A tak jsem si říkal, že letos si dopřeju nějaký ten film opravdu denně. Nakonec zůstalo u tří (v prvních třech dnech). Jeskyně žlutého psa splnila, co jsem od ní očekával, do puntíku. Dokonce ještě něco přidala.
Se Stromem na dřeváky už to bylo horší. Ve farním klubu Panny Marie Sněžné se sice promítalo zadarmo (dobrovolné vstupné pak bylo pozoruhodně omezeno 20 korunami zdola a 50 shora :), tomu však odpovídal i komfort. Polstrovaná křesla chtít pochopitelně nemůžu, leč s tím, že pro hlavy přede mnou nebude vidět polovinu titulků a že se všichni kolem budou vyklánět, aby lépe viděli, a po celou dobu trvání filmu tak vytvářet komíhající clonu, s tím jsem vážně nepočítal. Některé momenty byly obzvláště povedené, pokud jde o film samotný, jiné naopak obzvláště otřesné. Marně jsem v závěrečných titulcích hledal disclaimer ve stylu "no animals were harmed" po té přenaturalisticky natočené zabíjačce. Už jenom poslouchat zvuk zoufale kvičícího prasete rvalo uši, o obrazu raději ani nemluvím. Scéna jako vystřižená z Cannibal Holocaustu. A pak se mi divte, že jsem se dal na vegetariánství ...
Do třetice všeho rozporuplného, řeklo by se. Flandry jsou opravdu zvláštní film. Podivně sestříhaný a s poselstvím jen pro hrstku vyvolených, kteří ho pochopí. Mezi ty jsem se nezařadil, diskuse s někým takovým by ale byla jistě zajímavá.

Febiofest vám nabízí jedinečnou příležitost, jak ušetřit. Nechodit na něj. Této možnosti jsem ve zbývajících dnech využil vrchovatou měrou a lehce tím zmírnil dluhy. Tolik ekonomické ponaučení na závěr.

(Taky se vám stává, že když u počítače posloucháte Fanfare Ciocărlia, pomalu nemůžete napsat slovo, protože si v jednom kuse vyťukáváte rytmus a klávesnici využíváte spíš jako bicí nástroj? :)

Bojíte se myší?

An unexpected error has occurred: the article cannot be displayed! (Error 168)

1. den korektorem

Ať už tomu osud chtěl, nebo ne, povedlo se mi obsadit jednu z nabízených posic externího korektora v LN. Začalo to inserátem, který v Lidovkách otiskovali během února, pokračovalo na poslední chvíli odeslaným (strukturovaným) životopisem a skončilo ... ne, ještě to, doufám, neskončilo.

"Přijímací řízení" mělo podobu testu, tří opravdových článků ve stadiu před korekturou. Tu jsme měli provést my, uchazeči o místo. Ani jsem si to po sobě nestihl přečíst, očividně to však stačilo. Dostal jsem totiž pozvánku na školení do redakčního systému LN. Toho jsem se zúčastnil minulý pátek a tento čtvrtek už jsem vesele naběhl do korektorny.

Po vzoru ostatních, stálejších jsem dostal přidělených svých 5 šves... totiž stránek. Včetně té první a poslední, na premiérový den docela velká zodpovědnost, říkám si. Aspoň první stranu, tzv. titulku, po mě pro jistotu přečetl a upravil "šéfkorektor". Ono se to nezdá, od 15 do 19, to jsou 4 hodiny na 5 stran, zdánlivě dost času. Ovšem zátěž je ze začátku téměř nulová, po chvíli začíná zvolna růst, aby (pravá věta vedlejší) ke konci, kdy většina redaktorů svůj článek už opravdu dokončí, div nepřekračovala únosnou míru. To už pak člověk ani moc nevnímá, o čem ten článek vlastně je (ale třeba že Verner skončil na ME "těsně pod stupni vítězů", to jsem se mj. při opravování dozvěděl :).

Jestli mě něco překvapilo, pak větší množství nejednoznačností, než by jeden čekal. A nejhorší na tom je, že to po vás už zpravidla nikdo nečte, až potom čtenáři, a že si za svým rozhodnutím, byť byste ho třeba rádi nechali na někom jiném, musíte stát. Kdybych měl vlastní noviny, tak by mě to i bavilo, stát si za něčím, co nemá úplně jednotný výklad. Ale takhle? Není to prostě snadné ...

Protože je nás teď na post externího korektora víc, budou se jednotlivé směny domlouvat vždycky na další týden nanovo. O svém dalším nasazení bych se tedy měl dozvědět v pondělí. Tehdy si snad už taky stačím zařídit živnostenský list, potřebný k vykonávání této činnosti, avšak pro mě nepříliš výhodný. No, nedá se nic dělat.

(Já se omlouvám, nějak jsem pozbyl schopnosti psát souvisle; snad jen dočasně.)

I Still Haven't Found What I'm Looking For

Někteří z vás už znají mou složku "WELL KNOWN", kam sbírám písničky všeho druhu a všech období, které se dají považovat za světově proslulé. Abych to ještě upřesnil, z velké části (pokud jsou dostupné) jde o originály, ale to teď nehraje roli.

Určitě mi toho chybí ještě dost, zvlášť filmovou hudbu zatím příliš propracovanou nemám. I když mezi současnými více než 2 tisíci skladeb si, myslím, vybere každý ... Dost bylo nepodstatných slov, je čas poprosit vás o pomoc při pátrání. Vím totiž o 2 písničkách, které mi scházejí.

Z 1. z nich vám ani nemůžu nabídnout ukázku, neboť ji nemám. Pamatuju si jen, že se tam (v refrénu?) opakuje slovo never (nebo možná never ever?) několikrát za sebou, nemá to úplně rychlé tempo a zpívá to hlubší mužský hlas. A je to známá věc. :)

2. skladbu se mi dokonce před lety podařilo nahrát (na video) a převést na disk. Ale protože je čistě instrumentální, těžko se hledá podle slov. Všechno, co o ní vím, je, že ji hráli na ČT v přestávce nějakého kvalifikačního fotbalu proti Litvě (ovšem to už je dávno). Ona není ani tak známá, jako spíš hezká. Ukázka bohužel postrádá kvalitu a je rušena hlukem ze stadionu, nicméně melodie se vypozorovat dá.

Jakákoliv vaše konkrétnější informace mi bude přínosem.

Kdo nezabloudí v Bludišti, ...

... ten se ani po cestě za kulturou neztratí, chtělo by se doplnit. Jenže tak úplně to neplatí.

JEAN nás po delší době zase jednou pozval na představení "svého" divadla. Hrála se Helverova noc (od Ingmara Villqista zpřed 8 let), zatím nejlepší – přinejmenším moje nejoblíbenější – hra Divadla Rity Jasinské, prvně v divadle Dobeška. Začínat se mělo v 19.30 a já jsem vyšel zdánlivě včas. Avšak tramvaj se opozdila přesně o ty tři minuty, jež jsem měl vyčleněné jako reservu pro přesednutí na autobus (stačilo přejít ulici). I když jsem přecházel ze všech sil, autobus mi ujel, těsně před nosem.

Do začátku představení zbývalo 10 minut, řekl jsem si tedy, že i kdyby bylo divadlo vzdálené kilometr (na mapě to byla vzdušnou čarou zhruba čtvrtina), stíhám to v pohodě pěšky. I vydal jsem se do kopce a nevědomky zabočil příliš vlevo (resp. vlevo, to stačí). Následovalo neočekávané bloudění, které po chvíli začalo trvat tak dlouho, že jsem se raději vrátil k místu, odkud jsem vyšel, a jal se věrně kopírovat trasu autobusu 124 (třebaže bez kolejí to není nejsnazší), toho, který mi na začátku tak nemilosrdně ujel.

Cestou do kopce jsem alespoň odklidil ze silnice kontejner na plasty, bezvládně ležící uprostřed pravého pruhu, a raději jsem nedomýšlel následky možné kolise. Tehdy jsem dosáhl poznání, proč že jsem ten autobus nestihl. (Jinak tam ten kontejner mohl ležet doteď a mást případné recyklace plastu chtivé kolemjdoucí.)

Ηὕρηκα! mohl jsem vítězoslavně vykřiknout perfektum slovesa εὑρίσκω (=nalézám), došed konečně k vytyčenému cíli. Vešel jsem až asi v půlce představení – a o to větší bylo moje překvapení, když jsem v obecenstvu letmo napočítal jen něco kolem 15 lidí. Na druhou stranu, připadalo mi to pak takové vzácnější, když jsem si uvědomil, jak malému počtu lidí je tento skvost předváděn.

Tu druhou polovinu jsem si vysloveně užil; ten, kdo to viděl už potřetí, si navíc mohl povšimnout drobných změn oproti premiérové versi, jako např. alternativního Helverova baretu nebo nezhasnutí všech svíček před závěrečným potleskem. Snad jen trošku menší hlasitost doprovodných zvuků, aby bylo oběma hercům po celou dobu dobře rozumět, scházela zážitku k dokonalosti. Ten završilo potkání obou hlavních hvězd po představení ve foyer. :)

Před devátou jsem se vydal opět domů. Z původně zamýšleného běhu se záhy stal indiánský – a ani ten nevydržel dlouho odolávat chůzi, která nakonec zvítězila. Kolem několika labutí a přes železniční most jsem za stále houstnoucího deště spokojeně došel, odkud jsem vyšel.

Po smrti

"Věříte, že je něco po smrti?"
"Bohužel nevěřím. Chtěla bych, ale nevěřím," odpověděla Věna Hrdličková v jí věnovaném pořadu z cyklu (s možná trochu nešťastným názvem) Ještě jsem tady.

Je dost dobře možné, že jsem ještě moc mladý na to, abych její důvody chápal, to nemůžu posoudit. Nejde mi to ale do hlavy. Proč někdo, kdo v něj navíc věřit chce, v posmrtný život nevěří? Tím přece nemůže vůbec nic ztratit! (Koneckonců, když po smrti nic nebude, zklamaný už být nestihne, že jo.) Věřit v posmrtný život přináší podle mě jenom výhody. A jste-li někdo jiného názoru, o to víc mě zajímá.

P. S. Kdo zná album WYSIWYG od Chumbawamby, jistě si vzpomene na poslední slova před bonusovým trackem: "If there's nothing after death, then why are we living anyway? What's the point of seventy years? Absolutely pointless..." :)

Too many questions

... trochu jsem si na úvod zaparafrasoval a pozměnil úvodní slova textu "96 Tears" od ? and the Mysterians. Název kapely je navíc pro následující "článek" příznačný. Za poslední dobu se mi totiž nashromáždilo tolik otázek, že jsem se rozhodl podělit se o ně s vámi – třeba mi s některou pomůžete. :)

1) Člověk není sám, u koho funguje pupeční šňůra, že jo. Jak si s ní ale poradí "ostatní" zvířata? Někdo říká, že ji matka přehryže ... což se mi nezdá vždycky proveditelné, ale i kdyby – jak se potom zastaví krvácení? (Je s podivem, že tohle ve 22 letech nevím. A že se to ke mně za tu dobu nikdy nedostalo.)

2) Rozlišují snící zvířata sny od reality? A pamatují si je vůbec? A čím vším je omezená oblast jejich snů? Napadlo mě totiž, jestli jsou sny (zůstaňme teď u lidských) závislé na zkušenostech s okolním světem. Zdálo by se, že ano. Ale: co by se zdálo člověku, který by třeba od narození vyrůstal v uzavřené místnosti? Nepřesáhly by jeho sny stěny (4. p.) toho pokoje?
A navíc, zdát se vám může i třeba, že létáte atp. A s tím nikdo reálné zkušenosti nemá. Přitom v tom snu se u toho nějak cítíte, že jo? Je ten pocit "generován snem" náhodně, nebo odpovídá tomu skutečnému, tzn. jak bych se cítil, kdybych doopravdy létal?
Může se třeba někomu zdát, jak vynalézt něco přelomového, doposud neexistujícího? Nebo že by někdo ve snu odhalil nějakou zákonitost, na niž ještě nikdo jiný nepřišel?

3) Hraje se dnes ještě na zpovědní tajemství? Předpokládám, že ano. Avšak do jaké míry? Když přijde ke zpovědi, dejme tomu, celosvětově hledaný zločinec, musí si to zpovídající kněz nechat pro sebe? A co kdyby se někdo u zpovědi svěřil, že za 2 minuty vyhodí kostel do vzduchu? (Tohle by mě vážně zajímalo, jakkoliv je to nepravděpodobné.)

4) V zemích, kde se jezdí vlevo, se taky chodí vlevo? (chloé?) V Anglii jsem sice byl, ale už příliš dávno, než abych si tohle pamatoval (nehledě na to, že jsem to tehdy stejně nepozoroval).

5) Proč je zívání nakažlivé? U smíchu bych to chápal, toho není nikdy dost – ale zívání?

6) K čemu je člověku brňavka (je-li to vůbec konkrétní místo – někde se píše, že jde toliko o jev)? A je opravdu jenom na lokti? Z dětství si pamatuju i brňavku v oblasti kotníku, ale to se mi třeba jen zdálo ...

7) Ovlivňuje praváctví/leváctví, kterou nohou začínáte při stříhání nehtů na nohou? Nebo to je čistě individuální záležitost? (Sám se divím, kam na ty otázky chodím – a že se jimi navíc zabývám! :)

8) Kdyby někdo posiloval bez zátěže, pouze by ji simuloval (např. usilovným zvedáním ruky), mohl by se dočkat stejného účinku jako s činkami?

Tady bych prozatím skončil. :) Závěr si neodpustím vyplnit odkazem na ptáče, nový to přírůstek, jejž jste si už možná v seznamu vašich blogů všimli. Hned první post by mohl přilákat třeba chloé – a naopak. ;)

Už toho mám dost!

Poslední kapkou bylo slovo daffodils, které jsem právě v rozmezí jediné minuty zahlédl u chloé a pak hned v textu (velice netradiční) písničky "Some Velvet Morning" od Nancy Sinatry & Lee Hazelwooda. Celý život nic, a teď najednou 2× za sebou. Pomalu mě ale přestává bavit nechávat se takovými případy překvapit, protože se mi dějou tak často, že už se tomu jenom směju.

Dobře, tentokrát jsem díky tomu zjistil anglický výraz pro narcis, když jsem nahlédnul do slovníku (přece jenom to člověku nedá). Ale jindy? Jaký má význam, když mi v litevsko-českém slovníku padne zrak na dvě po sebou uvedená hesla myš a sova - a vzápětí, když si pustím film, jsou první postavičky, co se na obrazovce objeví, právě sova a myš?! Když si vezmu, že většina toho, co se děje, má nějaký smysl, tady ho opravdu postrádám. Co z toho ten pomyslný někdo má, že mi nová slova, nové věci klade do cesty tak těsně za sebe, a navíc v úplně jiné souvislosti? (Nemusí se to ovšem týkat pouze nově poznaného, může jít stejně tak o staré, leč natolik neobvyklé, že si toho prostě člověk všimne.)

Jediným cílem tohoto příspěvku bylo asi tenhle jev konečně zaznamenat - a případně ho i pojmenovat, protože onen pojem začínám potřebovat stále častěji, abych ho nemusel každému tak složitě (p)opisovat ... Takže, jestli vás něco napadne, nějaké příhodné slovo, sem s ním!

Noc na Vyšehradě

Se svou leností posledních dní a vůbec s nedostatkem pohybu jsem už nutně potřeboval něco udělat. Proto jsem se dneska brzo ráno, krátce po půl třetí, rozhodl provětrat se. Bez konkrétního cíle, vydal jsem se, kam mě nohy ponesou. Těm budu svěřovat i další procházky, protože tentokrát se výtečně osvědčily. Zavedly mě totiž, po překročení Vltavy, na Vyšehrad.

Nápad jít v tuhle dobu na Vyšehrad je opravdu výborný. Je tma (tentokrát navíc i s relativním bezvětřím), tlumená světla vyvolávají tajemnou atmosféru, navíc - až na genie loci, které potkáváte na každém kroku - máte celý Vyšehrad jenom pro sebe (a ještě úplně zdarma)! :)

Od chvíle, kdy jsem prošel vstupní branou, jsem se už ani moc neunavil, veza se na vlně nostalgie. Právě na Vyšehrad jsme totiž ještě jako děti chodívali s babičkou, dnes už odpočívající v blahodárném pokoji, měliť jsme to blízko i z tehdejšího bydliště v Nuslích.

Vlastně jsem vynechal jen (pro pokročilou hodinu zavřený) hřbitov a Čertovy kameny z těch míst, která se mi častými poutěmi v dětství vryla do paměti. Jinak jsem ale celý areál prochodil poměrně pečlivě - a vzpomínal. Dokonce jsem si i - snad po 15 letech - v bráně zanotoval "V Hodoníně za vojáčka", i když slova už jsem dával dohromady jen horko těžko. Dříve to, díky tamní pozoruhodné ozvěně, byla moje oblíbená činnost. :)
Co pár metrů jsem se zastavil a vzpomínal. Jak jsme tady malovali křídami na chodník, támhle nosili sýkorkám krmení, jinde si zase hráli s autíčky, pumpovali starou pumpou, házeli si míčkem (na vytrvalost), nakláněli se do staré studny a kamínky zkoušeli její hloubku, koukali do jednoho okna na panáčka/panenku, kteří napovídali, jaké bude počasí, nebo také na to, jak jsme čas od času donesli nějaký ten buřt hrubosrstému jezevčíkovi Bórince, který se už patrně odstěhoval - na místě bývalého domu stála jen cedule "Stavba povolena".

Po průchodu poslední ze tří bran jsem se ocitl u Pankráce. Napadlo mě tedy, že bych si mohl po úvodním minutí Olgy udělat takový okruh. Vzal jsem to tedy přes Petru, PJe a Katku a skončil až u JEANa. A nebyl bych to já, kdybych na cestě nepotkal nějaké zvíře. :) Začalo to kočkou, černou možná i za světla, pokračovalo něčím z dálky podobným kočce a skončilo Botič přecházející ... kočkou. Botič, s mimořádně nízkou hladinou, jsem musel bezprostředně poté překonat i já, abych se podešed železniční trať dostal do Vršovic. Tam jsem oprášil svůj talent odhalený při orientačním běhu se Zdeňkem, když jsme byli někdy v tercii (?) na kolech, a neznámými uličkami se dostal přímo k cíli. :)

Vracel jsem se pár minut po šesté (po 3,5 hodinách!) a ještě před otevřením domovních dveří jsem si uvědomil, že jsem prošel celkem asi 5 Prah. Určitě Prahu 5, 1, 2, 4 a 10. Ty zbylé, stejně jako ti, jejichž jméno se v článku neobjevilo, mi zůstávají na příště. :)

Commenty na očích

Díky bráchovým schopnostem bude od nynějška lepší přehled o nových komentářích. Nejnovějších pět vždycky najdete pod odkazy na jiné stránky.

(Ačkoliv byla tato vymoženost známá zatím jen z "tečina" :) blogu, nějakým záhadným způsobem se bráchovi podařilo dostat ji i sem - a troufám si říct, že teď už tady po formální stránce nic nechybí. Nebo ano? :)

O původu Sinéad ad.

Dokonalost této stránky už začala přesahovat míru, kterou unese jeden člověk. A tak se o ni s vámi musím podělit. A zvlášť se to týká těch, kteří se nějak jmenují. ;)

Behind the Name
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o svém (nebo čímkoliv) jméně, naleznete tady. Stránka obsahuje drtivou většinu evropských a snad i mnohá jiná jména, poví vám o jejich původu, významu, popularitě, slavných nositelích, svátcích v jednotlivých zemích atd. Samozřejmostí jsou údaje, pro jaké pohlaví se jména užívá a v jakých jazycích, a také zápis výslovnosti.
A protože záběr téhle stránky je opravdu široký, snadno zjistíte třeba i to, že křestní jméno zpěvačky Sinéad O'Connor je irskou podobou "Jeannette".

Když už píšu o jménech, za zmínku stojí i tato stránka s kalendáři.
Islámský kalendář, francouzský revoluční kalendář, ukrajinský kalendář, litevský školní kalendář, psí, kočičí i jiné zvířecí (!) kalendáře, někomu může být užitečný i menstruační nebo pylový kalendář. Můžete si vytvářet vlastní kalendáře, tisknout atp. Prostě kompletní kalendářový servis.
(Zajímavostí je mj. tzv. věčný kalendář. :)

Co ty vlastně studuješ?

Nebude trvat dlouho a tuhle otázku budu pokládat sám sobě. Zatím se ale ještě držím a zůstávám jedním z mála lidí, kteří se v mém studiu víceméně orientují. :)

Asi bude nejlepší vzít to chronologicky. Každopádně, pro moje studium vždycky platilo (a platit bude), že spadá do kategorie filologických oborů nabízených FF UK (7. pád). Pro jazyky, ať už jakékoliv (ani nemusí být cizí :), mám totiž velkou slabost. Když jsem se rozhodoval, kam na vysokou, posice favoritů zaujímaly bohemistika a žurnalistika (vždycky mě bavilo psát). Žurnalistika mi poté usnadnila volbu tím, že jsem se tam nedostal :), a tak jsem se dal na bohemistiku (přesněji řečeno, jde o obor "Český jazyk a literatura"). A abych nedělal jen jeden obor, když byla možnost dát si dva, přibral jsem si (staro)řečtinu. Mj. proto, že je to druhý z tzv. klasických jazyků ... chtěl jsem mít alespoň jakés takés základy v obou.

1. ročník jsem tedy odstudoval s dvojoborem čeština-řečtina a jakoby napřed jsem ještě chodil na latinu pro řečtináře druháky, protože jsem chtěl využít to málo, co mi z latiny zbylo v hlavě z výběráku na střední, než to zapomenu. Musím říct, že latina mi šla o poznání líp než řečtina, náročnou řečtinu jsem postupně přestával zvládat, až jsem potom neudělal zkoušku na konci ročníku a opustil ji s tím, že je nad moje síly. Konec s řečtinou zákonitě znamenal i konec s latinou (ale tam už jsem se stihl dostat na obstojnou úroveň :).

Den před započetím 2. ročníku jsem měl jistotu češtiny, ale hledal jsem, co k ní. Na přijímačky už v tu dobu bylo samozřejmě pozdě. Zaklepal jsem tedy na dveře makedonštiny (jako doslova, to není chabý pokus o metaforu ;) - a vyšli mi vstříc. Že prý můžu studovat s prvním ročníkem a oficiálně se přihlásit až příští rok, dodatečně, že to nebude problém. (Makedonština mi vyhovovala ze dvou důvodů - hlásilo se málo zájemců, takže pro mě bylo místo, a po řecké alfabetě jsem se dostal i ke třetímu evropskému písmu - cyrilici (azbuce).) V průběhu roku však došlo ke změnám ve vedení, ztrátám akreditací atp., takže přihlásit se na makedonštinu jsem už nemohl. Makedonština se údajně už nikdy otevírat nebude.
V zimním semestru jsem si ještě prožil krátký románek s (novo)řečtinou (ta neexistuje jako samostatný obor, ale byla v nabídce jako volitelný seminář), ale sešli jsme se jen párkrát a dnes si z těch schůzek vybavuju de facto jen její krásnou výslovnost a pozdravy jako γεια σου! Třebaže nerad, dal jsem jí nakonec "αντίο!" (sbohem!) ... *

A konečně 3. (tj. aktuální) ročník. I do něj jsem si přenesl češtinu, avšak také do něj jsem potřeboval (resp. chtěl) druhý obor. Včas jsem si podal přihlášky - na rumunštinu a litevštinu. Rumunština se nepovedla, tudíž bylo jasno.

V současnosti tak studuju češtinu a litevštinu (oficiálně), pokračuju taky v makedonštině (tu paradoxně umím zatím asi nejlíp), i když bez nároku na případný titul. A jako volitelný seminář jsem si dal pro tenhle rok islandštinu - zatím ji kupodivu stíhám.

Teď si hledím hlavně už konečně něco dostudovat. Pestrost jazyků je sice mimořádně zábavná, ale nemůžu studovat věčně, že.

O případných motivacích atp. třeba zase příště ... anebo v commentech; už takhle je ten post příliš dlouhý, než aby ho někdo dočítal až do konce (a aby byl navíc v obraze).

* Vlastně mi v paměti utkvěl ještě kuriosní tvar Μπορτνό (latinkou Mportnó), který ovšem plně odpovídá správné výslovnosti tohoto města (Bordeaux). :)

Životní cíle

Využívám svého blogu k zapsání toho, co si aktuálně "předseberu" - s tím, že deadline je smrt. Takže času - relativně - dost.

Abych ten pár položek uvedl aspoň několika slovy: Nejsou zahrnuty takové ty věci, co si přeje každý. Rodina, děti, vyhovující práce atp., to všechno se rozumí samo sebou. A druhá věc, oba ty nápady jsou poměrně mladé, takže dost možná ještě nepromyšlené. Čas (jak je jeho dobrým zvykem) ukáže, je-li to proveditelné.

1) sepsat soubor povídek, z nichž každá bude začínat na jedno písmeno v abecedě. Abych to upřesnil, všechna slova jedné povídky by měla začínat týmž písmenem. Cílem je obsáhnout celou abecedu (s možností vynechání písmen typu "x", když nedám dohromady ani jednu větu). Výsledkem by tedy mělo být něco přes 20 povídek. Jen doufám, že něco takového už někdo neudělal (určitě mi dejte vědět, jestli ano!), aby moje snaha nevyšla vniveč.
Kdybyste někdo měl zájem, spolupráci se rozhodně bránit nebudu.

2) naučit se (se vším všudy!) onu slavnou dešťovou scénu ze Singin' in the Rain a někdy, až bude pršet, to zrealisovat. Jen si neumím představit, jak by to vypadalo bez doprovodné hudby - protože tu asi jen tak neseženu. :)

Tak nevím, které z těch dvou předsevzetí je časově náročnější. Možná by se jím zdálo být to první, ale nepochybuju o tom, že i samotný Gene Kelly se tou scénou, než ji dovedl k dokonalosti, nějaký ten pátek zabýval. (A co teprve já!)
No, nechám se překvapit. Kdyby mi v životě ten plán vyšel aspoň jeden, budu spokojený. A když ne, svět se určitě nezblázní. :)

Bude to otrava ...

Po kristince a vitaně jsem se i já dozvěděl, jak zemřu. Čekal jsem teda něco záživnějšího, ale aspoň se vyhnu sebevraždě, tu bych totiž páchal nerad.

You scored as Natural Causes. Your death will be by natural causes, though not by any diseaese, because that is another option on this test. You will probably just silently pass away in the night from old age, and people you love won't realize until the next morning, when you are all purple and cold and icky. So be happy, you won't be murdered. Poison 73% Natural Causes 73% Disappear 67% Bomb 60% Gunshot 60% Suffocated 53% Suicide 40% Disease 40% Stabbed 40% Accident 33% Eaten 33% Cut Throat 27% Drowning 20% created with QuizFarm.com

Na týchž stránkách jsem se taky dozvěděl, pro jaký sport mám nejlepší předpoklady. "Překvapivě" vyhrály fotbal a atletika, které se s 67 % jako jediné přehouply přes procent padesát.

Drobná inovace

motto: "Do nového dne s novým vzhledem." - dudek

Inspirován mnoha ostatními jsem i já zasáhl do podoby blogu, něco ubral, něco přidal (hlavně - s vydatnou bráchovou pomocí - přehled nejnovějších příspěvků na deseti top blozích ;), což mi připadá docela užitečné). Víc vám v tuto chvíli nepovím, jdu si lehnout. Aspoň na dvě hodinky, než budu muset vstávat do školy.

Neprobdělou noc a hezké ráno přeje dudek. *zZz*

Vánoční topaz

Moje neschopnost aktualisovat blog se táhla celým prosincem a přenesla se i do nového roku - ovšem, když ne nic jiného, aspoň mi umožňuje, abych vám jako jeden z posledních popřál co nejvydařenější rok 2007 (resp. teď už jen jeho zbytek). O Vánocích (i o Vádnech) jste se snad měli stejně hezky jako já. A teď už k nezmiňované všehochuti:

Všimli jste si někdy, kolik času ztratíte na přechodu? Čekání na zelenou je činnost celkem rozumná, ale od momentu, kdy zelená opravdu naskočí, uplyne zbytečně mnoho času, než se rozejdeme. (Můžu-li nás takhle generalisovat.) I když se rozejdete nejrychleji ze všech kolemčekajících, cesta mezi očima a nohama trvá nehorázně dlouho. Mluvím z vlastní zkušenosti, trvá to možná i celou vteřinu, nevím ... oči by už prostě chtěly jít, jenže nohy jsou stále na místě. (Z toho plyne ponaučení, že je třeba a) cvičit reflex, b) vycházet intuitivně ještě za svitu červené.)

Není důvod nepokračovat v odlehčeném tónu: Kinobox uváděný Čtvrtníčkem stojí za sledování. Den po Novém roce jsem mu dal šanci a rozhodně nezklamal. "A máme pro vás další špatnou zprávu: Nela Boudová je vegetariánka. Prostě u Boudů není každý den posvícení. Nic, pojďme dál." (V následujícím preview jednoho "tučňáčího" filmu navázali: "Pro zvířata je to však zpráva dobrá ..." :)
Nebo: "I ve Finsku se hodně pije, podobně jako v Poděbradech. A je tam největší procento sebevražd. Představte si, až 2-3 sebevraždy na jednoho člověka, což je skutečně lehce nad průměrem. Ale v poslední době se to tam trošku, a teď nemluvím o Poděbradech, zlepšilo. (...) Aki Kaurismäki, což je taky Fin, i když to není hokejista."

Ze svých jazykových postřehů jsem za uplynulý měsíc pyšný nejvíc na objevení slova bycí (možná by ho mohli pojmenovat po mně :). Nad užitím ve větě jsem přemýšlel - a význam "užívaný, určený nebo sloužící k bytí, existenci" snad není úplně nepoužitelný. Nebo se mýlím? :) (Za případné věty nebo slovní spojení s využitím tohoto slova předem děkuji, podíl ze zisku vás nemine. ;)

Za zmínku by mohly stát i oposice deník-nočník nebo slunečník-měsíčník. Určitě existují i žertovnější - jejich zveřejňování v commentech se meze nekladou. ;)

Ptáte se, co s tím vším má společného onen kámen v nadpise? Inu, jen jsem se vás snažil nalákat na laciný, přelaciný vánoční trik. :-S (Takže žádné spojitosti s obsahem postu nehledejte. A naleznete-li, budou čistě náhodné. ;)

Autor si představoval svůj první novoroční příspěvek přinejmenším smysluplnější, přesto se nemíní omlouvat nerozvážně probdělou nocí a nedostatkem odvahy pustit se do ucelenějšího článku, nemaje přitom nouzi o témata (pozn. autora).