15:30

Ačkoliv tak nadpis může vypadat, nejde o rozehraný game se slušnou nadějí na brejkbol. :) Řeč je o něčem mnohem horším - mém čerstvém (a doposud neslavném :) vytrvalostním spacím rekordu.

Přišlo to znenadání. V úterý přijdu ze školy, kromě jídla se s ničím příliš nezdržuju a na svůj vkus velice zodpovědně uléhám už po deváté. Na budíku svítí 21:14. Uvědomuju si totiž, že den poté potřebuju vstát nejpozději v půl osmé, abych stihnul test z litevštiny. S vědomím, že, ulehnuv takhle brzo, se určitě probudím ještě před kuropěním a budu si moci třeba i něco zopakovat, usínám.

Jaké je však moje překvapení, když ráno otevřu odpočaté oči a spatřuji - ne, to není půlnoc, to poledne! Šok. (Což je sice zároveň litevsky "tanči", ale v tu chvíli tuhle hříčku nejsem s to docenit.) Opravdu jsem se lekl, protože spát takhle dlouho jistě není normální. Ovšem snad to byl jen ojedinělý úlet věčně nevyzpytatelného spánkového režimu. Doufám. (Nakonec jsem se z postele vyhrabal až deset minut před jednou, a tak se pomyslné stopky mohly zastavit na 15 h 36 min.)

Nabízejí se dvě otázky. Jedna čistě ze zvědavosti, druhá ryze praktická. 2. Jaký je váš spací rekord? 1. Jaký máte zaručený recept na vstávání? (Jít spát brzo očividně zas tak spolehlivé není a k pravidelnému spánkovému režimu se určitě nevybičuju, takže kdyby byly ještě nějaké alternativní metody, uvítám je ... :)

Z tramvaje

Dneska jenom krátce ... pár postřehů z tramvaje.

1. Už teď, měsíc před nejkratším dnem, se v tramvajích rozsvěcí už po čtvrt na čtyři! To je trochu děsivé ...
2. Z řádu: "Any ticket which has not been validated is invalid." (To by jeden neřekl.)
3. Z řádu 2: "osoby, nemající nárok na slevu" Proč si to nedají nejdřív zkontrolovat, než to zveřejní? Tahle čárka znamená, že jde o požadavky na osoby a osoby prostě nemají nárok na slevu. Přitom, když si nechtějí přidělávat starosti s interpunkcí, by stačilo napsat třeba jen "osoby bez nároku na slevu" ... Těmihle nechtěnými čárkami je celá spousta organisací snadno napadnutelná, měli by si na to dávat pozor.
4. Ještě něco ... kvůli tomu jsem ten příspěvek, mám pocit, psal ... no, nevadí, kdyžtak doplním v commentech.
   

Co se dá dělat ...

Premiérově se zařazuju do řetězovky, a tak snad případně omluvíte, že v tom ještě neumím tak chodit. Zároveň je to i derniéra, a sice stávající podoby blogu. Následuje odvážnou pseudointelektuálku zanedlouho přejdu na "betu". I když mi to asi rozhodí diakritiku a jediným positivem bude možnost řazení postů do kategorií, které 100% nebudu umět ani vyčlenit, ani pojmenovat.

Ale k té řetězovce:
Začala (opět) pseudointelektuálka, pokračovala chloé a totéž jsem se rozhodl udělat i já. (Více najdete u těch dvou, nechce se mi to opakovat. :) Následující seznam toho, co se dá dělat, když potřebujete zlepšit (už tak dobrou, nebo klidně špatnou, na tom nesejde - funguje za všech podmínek :) náladu, není odstupňovaný hierarchicky.

1. jíst (zejm. sladký) - spolehlivost zaručená.
   
2. (za)zpívat si. Nejlépe spolu s hrající empétrojkou a s textem před očima (aby člověk nemusel myslet na slova, jak ta která písnička pokračuje). Když si zpívám (a jenom neposlouchám), nedělávám si dlouhý playlist, pouštím si písničky postupně, podle momentální nálady, když dohraje ta poslední. To je hrozně zábavná činnost, vám řeknu ... :)
   
3. noční procházka - ta taky nikdy nezklame. Sice je omezená trvánim noci, i tak má ale kouzlo za všech ročních období. Alespoň 1členný doprovod se hodí, ale není nutnou podmínkou. :) Záleží na tom, jestli si chcete povídat, nebo si myslet na svoje věci ("přemýšlet o sobě, svém životě a své budoucnosti," výstižnými slovy chloé).
   
4. Road Runner (toho jsem před nedávnem objevil a nemůžu si ho vynachválit :). Pro ukázku přikládám link na vůbec první díl (z roku 1949).
   
5. čtení vašich blogů a diskuse s pozůstatky (nebo zdravým jádrem, jak chcete ;) býv. třídy na prestizi. To je všelék. (Nebo to jsou, Aslame, ostatky? :)
   
6. spánek. Ten má ovšem dvě nevýhody - že si ho člověk v jeho průběhu vědomě neužívá. A taky riskuje, že se mu bude zdát něco ošklivýho. Ale risk bývá zisk. Navíc právě před spaním je nejlepší příležitost plně se soustředit na myšlenky, co vám běhají hlavou.
7. operativně uspořádat sraz nebo se nechat pozvat.
8. začíst se do etymologického slovníku. Nebo Slovníku spisovného jazyka českého. Oba skýtají nepřeberné množství zcela objevných poznatků. Otevřete na libovolné stránce a jen stěží se odtrháváte.
   

Brzo se, doufám, naučím přestat používat "člověk" nebo 2. os. plurálu, když myslím sebe. 0:-) Tak mi držte palce pro přechod na betu, k uvedenému osmeru mě teď už nic dalšího nenapadá. Tohle je takový základ. :)

O sání a dohánění vlaku

Protože mi už povážlivě začíná ujíždět blogový vlak (a poměr plánovaných ku opravdu napsaným postům roste nebezpečně vysoko), zkusím se za ním rozběhnout. A v ideálním případě do něj i naskočit.

Nebudu se tedy nějak výrazně zdržovat a začnu stručně. Inspirován pseudointelektuálkou zavádim velice občasnou rubriku ... která ještě ani nemá jméno. Ale bude se zabývat etymologií. Původně jsem plánoval začlenit ji do sloupku "features" vpravo a obměňovat ji s každou aktualisací blogu, tam by ovšem snadno mohla zapadnout - a to by byla škoda. :) Spíš tedy budu brát více slov najednou, i když ne tak často.

A že inspiraci nezapřu, dokazuje i výběr premiérového slova:

saugen/säugen (čili: sát, nasávat, luxovat, cucat / kojit).

Das Herkunftswörterbuch, který jsem si jako hlavní trofej :) přivezl v létě ze Švýcarska, říká, že saugen je už starogermánské sloveso. Z toho pův. tvaru se třeba v angličtině vyvinulo (to) suck, ve švédštině potom suga (pro Aslama). Ekvivalenty v mimogerm. jazycích jsou např. latinské sūgō, sūgere (sát) nebo sūcus (šťáva). Do skupiny slov od saugen patří Sog, suckeln nebo Säugling a také (dostávam se k tomu, co chci říct :) kausativum (tzv. "způsobovací sloveso") säugen. Takže mezi säugen a saugen je stejný vztah jako třeba mezi budit a bdít.

Příště už něco vyberu sám a pokusím se to udělat zajímavější; představuju si, že z tohohle můžu být nadšený jenom já. :)

Ticho

Když nikde jinde, aspoň na blogu jsem si mohl dopřát absolutní, byť ne úplně plánované, ticho. 0:-)
Když nad tím tak přemýšlím, takové ticho je opravdová vzácnost. Nevzpomínám si, kdy naposled jsem měl možnost "nic neslyšet". Tady ve městě se to rozhodně nepodaří. Pod okny co chvíli projede tramvaj (a co okamžik auto), ale i nebýt hluku z ulice, najde se dost "domácích" zvuků. Hukot počítače, tikot hodin, chrápot někoho z rodiny. :)

Na vesnici se zdají být podmínky mnohem příznivější. Noční vesnice, co může být tiššího, řekli byste si. Jakkoliv je ale cvrkot cvrčků a jim podobných poetický, i ten narušuje absolutní klid. A to nemluvím o (často řetězícím se) štěkotu psů nebo mrouskajících (se?) kočkách.

Vlastně i když si zacpete uši, něco slyšíte. Dosíci v dnešním světě ticha je tedy docela kumšt ... jestli máte nějakou zaručenou metodu, jak na to, dejte vědět!

Letos bez podzimu?

Sotva skončilo léto, už je tady zima. Podzim? Zapomeňte!
Doklady? Zatímco ještě o víkendu jste si mohli vyjít na procházku v krátkém rukávu, dneska už se to bez další vrstvy zvládalo stěží. A aby byl přechod mezi obdobími ještě markantnější, na noc už vyhlásili teploty POD nulou.

Tesco tak rychlý vývoj zřejmě předvídalo, a tak už před několika dny (v půlce října!) začalo vítat zákazníky cedulemi "Šťastné a veselé Vánoce (Vám přeje Tesco)" (Petra promine :). Vejdete a různé vánoční ozdoby, adventní kalendáře a čokoládoví čerti na vás útočí ze všech stran. Div, že k tomu všemu nehrajou koledy. (Musí se jim ale nechat, že předvánoční horečku zatím zvládají s bravurou. *IRONIC*)

A aby toho nebylo dost, Kristince už v Americe sněží! Nic proti zimě, ale podzim jsem si téměř ještě ani nezačal užívat ... a už se zdá být pryč.

O zvycích a změnách

... skončit na začátku. ;)
Víte, čemu jsem v poslední době přišel na chuť? Změnám. I těm sebemenším. Týkajícím se každodenních záležitostí, jako je třeba vstávání z postele pravou/levou nohou (no dobře, zrovna na tohle jsem si nikdy pozor nedával :).

Porušovat takové ty drobné zvyky, které ani nejde pořádně označit za rituály, je hrozně ... osvobozující. I když se jimi necítíte nijak svázaní, je to zábava. Příklady ze dneška? Nejít na tramvaj na Anděl, ale na Zborovskou, kam to je sice možná o malinko dál, ale cesta (mj. spadanejma kaštanama :) je mnohem příjemnější. Nepustit někoho sednout v tramvaji. To bylo docela těžký. Po cestě z Modřan, kde jsme hráli hanspaulku, lidí stále přibývalo a zůstávat na sedadle nebylo moc příjemný, ale zvládnul jsem to. (Špatná věc se podařila. 0:-) ) A nakonec jsem si vzal tašku přes rameno logem k sobě, tak ji nikdy nenosím. :)

Ono neni jednoduchý uvědomit si to, co člověk dělá vždycky stejně. Nemusí to pro něj mít valný význam, ale prostě to tak dělá. Ale když nad tím v průběhu dne přemýšlíte, objeví se dost příležitostí něco změnit. Třeba místo na konci ...

Dojmy z bloggování

Už po dvou postech mě unavilo psát vlastně jenom popis děje. Vždycky jsem záviděl pseudointelektuálce nebo chloé, které dokážou svým postům vtisknout myšlenku, přimět člověka zamyslet se nad nějakým neobvyklým tématem. Pokusím se proto psát častěji a rozmanitěji (a stručněji :).

S blogem přišla taky nustnost psát (aspoň v rámci možností) spisovně. Na ostatních blozích se to osvědčilo a vůbec to přitom nepůsobí strojeně. Čehož se často při užívání spisovnýho :) jazyka bojím. Pokud tedy narazíte na jakýkoliv prohřešek proti spisovnosti, vězte, že na tom pracuju. Ono se taky těžko přechází z té každodenní neskryté "chatovací" hovorovosti do úhledné podoby psaných textů. :)

Možná jste si všimli, že do pravého sloupce jsem prozatím umístil tipy na písničky a krátké aktuální informace "ze zákulisí". :) Mám v plánu přidat ještě rubriku etymologicky zajímavých slov. Stejně tak dostat na blog fotku, zprovoznit "eresesko" apod. Ovšem zatím jsem rád, když vůbec něco sepíšu.

Pouhá výplň. Ani ne tak zábavná, jako spíš dlouhá.

Pondělní (včerejší) večer Dvě hodiny litevštiny od půl šesté (večer) už se zdály být trochu nad moje síly. Naději jsem vkládal do přednášky, která se měla konat od 18.00 a kterou měl přednést (s tlumočením do češtiny) vzácný litevský host. Na přednášku jsme nakonec byli puštěni, ale o hodně přesáhla původní konec výuky. Což by ani tak nevadilo, kdyby nebyla o přízvucích v litevštině. (Něčem, o čem sme do tý doby neslyšeli ani slovo.)

Hned zpočátku se z toho vyklubalo mimořádné zasedání PLK (Pražského lingvistického kroužku) a při tý příležitosti jsem se dozvěděl, že se scházej každý pondělí v šest večer. To se hodí vědět, ne? :) Moderátor uvedl přednášku a nezapomněl dodat, že po ní následuje diskuse, do níž se můžeme zapojit v jakémkoliv jazyce (a zvláště se prý můžeme těšit na otázky v mandarinštině :). Na ty nakonec nedošlo, i když potenciál mezi řídkým obecenstvem podle všeho byl. :)

I ten, kdo ani neví, že nějaká Litva existuje, si však čas strávený v učebně s přímým výhledem na Hrad a za něj postupně zapadající slunce, několikrát oživeným přelétnuvší ptačí formací, musel užívat. Aspoň do té doby, než zářivky odrážející se od oken jakýkoliv kontakt s vnějším světem znemožnily.

Popřednášková diskuse budila spíš úsměvy, než že by přinášela informace považované za zajímavé i laikem. Ve formě nebyl ani překladatel, který na výpomoc z publika reagoval "děkuji, já už usínám, děkuji". Pár mouder bystrý posluchač přesto zachytil, mezi nimi i "veškerý pokrok pochází z lenosti".

Už značně unaven jsem, když bylo po všem, jako obvykle přešel most na Malostranskou. A zjistil, že nejbližší tramvaj přijede až za dlouhých 8 minut. Dlouho jsem tedy neváhal a začal kopírovat trasu posledního srazu. Vyšed schody a porozhlídnuv se po nádvoří, vydal jsem se tentokrát Nerudovkou nahoru. (Fascinace Petřínem se asi jen tak nezbavím.)

Decentně osvětlenými petřínskými cestičkami jal jsem se scházet pozvolna dolů (proboha, to jsou formulace). Po chvilce mě zaujala jedna zastrčená odbočka. Cesta překvapivě přešla v hlínu a štěrk, po průchodu jakousi vstupní branou jsem si připadal jako "za zrcadlem". Vlhký vzduch, stezka plná louží (všude jinde bylo sucho), po levé straně hradba, po pravé zalesněný (!) svah. Příjemná cesta lesem ubíhala rychle, až narazila na nápis "majetek americké armády" a přestala pokračovat. Protože bylo aspoň návratu, vrátil jsem se. :)

Vlašská ulice mě dovedla přes několik ambasád (inc. "Bundesrepublik Deutschland Botschaft") až do Karmelitský, kousek od kostela sv. Mikuláše. Tramvaj už jsem ale pro ten den zavrhnul, takže jsem kopíroval koleje pěšky. Odměnou mi bylo objevení "Světa oříšků (sušené ovoce a ořechy)" přímo na zastávce Hellichova. Byť v tu dobu už dávno zavřeného.

Na Újezdě jsem pak ještě povylezl nahoru a šel zadem kolem toho nemožnýho pomníku. Sice nebylo vidět na krok, ale stálo to za to. Už ze schodů na Kinskýho jsem totiž zahlídnul hýbat se něco malýho. Přistoupil jsem blíž a z takových dvou metrů chvíli pozoroval ježka (!), než zmizel v temném zákoutí. Není tedy těžké uhodnout, koho vyhlašuju zvířetem dnešní noci. :)

Petřínem na kole

Vzhledem k tomu, že z téhle akce nemám žádné fotky ani videa, připadalo mi, že by to nemuselo stát tolik úsilí, abych konečně napsal svůj první post. Tak uvidíme. :)

Včera večer, protože jak televise, tak počítač byly obsazené zbytkem rodiny a taky trochu protože se mi o víkendu nepodařilo pořádně vyjít na vzduch, rozhodl jsem se vyrazit do okolí. V úvahu tedy připadal hlavně Petřín, případně park Sacré Coeur. Oba mám takřka u nosu.

Pár takových pěších procházek jsem už v poslední době absolvoval, říkám si, co takhle zkusit to na kole? Bez předního světla stejně v noci na silnici nemůžu, takže to vypadalo jako vhodná kombinace. V půl desáté jsem tedy vyjel ...

Vydal jsem se na Petřín, který už z dálky se všemi těmi jakoby starobylými světýlky láká k bližší prohlídce. A jen co jsem u Kinského zahrady projel branou, dýchla na mě ta atmosféra. Nechci, aby to znělo nějak pateticky, ale jinak (než pateticky) se noční Petřín popisuje těžko. :)

Opravdu mě překvapilo, kolik nádhery se vejde na jeden kopec. :) Všude kolem tma, vždy po několika krocích tlumené světlo lampy, co chvíli vyhlídka na noční Prahu. S téměř posvátnou úctou jsem tiše našlapoval a nechal se okouzlovat geniem loci (a temporis :). Je to jako pouťová atrakce, na které jste ovšem úplně sami, máte ji celou pro sebe a všude kolem je ticho. Sem tam cvrček, sem tam dozvuky jakéhosi nedalekého metalového koncertu (i když v koncertové, hlučné podobě tak zní většina žánrů :). Pravda, ten celkový dojem malinko kazil.
Fascinující je pohled na město. Nepamatuju se, že by mě kdy v dětství zvlášť uchvacovaly vláčky apod., ale tenhle dokonalý model živého města, kde na první pohled všechno funguje, jak má, bych mohl sledovat hodiny ...

Když už jsem byl skoro nahoře a přejížděl most nad lanovkou, poštěstilo se mi uvidět její asi poslední jízdu toho dne (v deset hodin). Jó, lanovkou jsem nejel zatraceně dlouho. (A nevynahradil jsem si to ani teď.) Na vrcholu mě přivítaly další vzpomínky z dětství: zrcadlové bludiště (Spiegellabyrinth) s opravdu stylovou architekturou a Petřínská rozhledna. I na ní byl pěkný pohled, do dvou třetin nasvícenou žlutě a s modrou špičkou. Stoje před vchodem jsem si ujasnil i pár statistických údajů: 299 schodů, 384 m. n. m., 199 m. n. hladinou Vltavy, 60 m samotná rozhledna. Opravdu jsem však netušil, že je přístupná od 10 do 22 h! A moc jsem tomu ani nevěřil, když 5 minut po oficiální zavíračce nebyla široko daleko (ani blízko) ani noha.

I pokračoval jsem v projížďce, kolem hvězdárny (hvězd je každopádně vinou "světelného smogu" vidět minimum, spolehnout se dalo toliko na pomalu couvající měsíc), voňavým rosariem a potom i dosud neprozkoumanými oblastmi. "Vyhodilo mě to" u Time Out Areny (aspoň jsem konečně zjistil, kde je), na dohled Strahovského stadionu. Kolem něj jsem se chvíli proplétal, minul sídlo fotbalového svazu, atletického svazu, pokladny Slavie Praha i Prádelnu Strahov, a v tom mi přes cestu přeběhla (ať byla za světla jakákoliv :) černá kočka. Přilákat se sice nenechala, ale že se ukázala, jsem bral jako dobré znamení (srovnej s pavouky ve filmu Skins ;).

To už jsem se kolem vysílačů Českých radiokomunikací blížil parku Ladronka. Jeda de facto naslepo jsem měl docela štěstí, že jsem natrefil zrovna na cyklisticko-bruslařský (příp. chodecký :) ráj. Dráhy určené pro kola i brusle mají v úhrnu určitě několik kilometrů, a navíc je odtamtud snad ještě rozevřenější pohled než z Petřína. Nechával jsem se vozit kolem, které jelo samo, a až když mě zvolna začal zábst co do teploty horský vítr, sjel jsem o něco níž. (Ještě mezitím jsem mimochodem objevil bowling za stovku od 11 do 13 a dvě stě od 13 do 16 a 22 do 1 ráno. Takže kdybyste měli zájem ...)

Na Vypichu jsem se otočil a jel zpátky. A nekonečný sjezd připomínal návrat z Lipna v létě na vodě. :) Lampu co lampu mě předjížděly vlastní stíny, aspoň to tak vypadalo, protože se postupně prodlužovaly, až je nahradily nové, silnější, od následné lampy. Několika úzkými uličkami jsem se nakonec dostal až na Holečkovu a na závěr odbočil do parku Sacré Coeur. Ten má jediné dvě nevýhody: není vůbec osvětlený a napříč cestami vede spousta žlábků na odvod vody. Což na cyklistickém zážitku nepřidá. :) "Pobyt" tam jsem proto zkrátil a už jenom sjel těch několik desítek metrů (dekametrů?) domů. Zanedlouho začínala půlnoc ...

Švýcarsko

(to be written)