Smolař Jan

V odpovědi na předchozí dva commenty "aktualisuju" textem z první půlky listopadu, tentokrát už o poznání nečeštějším. Zadání z hodiny nizoz. literatury bylo najít rým ke slovům zee (moře), stoel (židle), maak (zhotovuju), kaart (mapa, karta, lístek), kast (skříň). (Omluvou za kostrbatost mi budiž, že jsem necítil nutkavou potřebu něco napsat (sic), nýbrž jde o výtvor do značné míry vyžádaný.)

Jan Pechvogel

Jan is frequente gast
in kroegen, waar hij brast.
Daar vult hij graag zijn bast.
Vaak heeft hij pech – een last,
derhalve bloed vaak plast.
Nu gooide hij een kast
om...

Jan zag de reuzenboel
en nam een houten stoel
en wies hem in een poel,
maar het wasser was koel.
En hij zei: "Ja, ik joel –
omdat ik me ziek voel."

"Ik sukkel en in braak,
terwijl 'k die boel schoonmaak;
ik voel me als een draak
gespietst op scherpe haak,
maar dat is niet zo vaak,"
beschreef hij deze zaak.

Jan vond dan op zijn kaart
zijn dokter met een baard
en kwam daar aan te paard,
maar zelfs dat was niet waard.
Thuis lag Jan naar een haard.
't Sneeuwde –
maart roert zijn staart.

Opeens een mooie fee
rijdende op haar ree
ontdeed Jan van zijn wee
en sprong dan in de zee.
"Dat is andere thee!"
is was hij daarna zei.

Včera večer

Když vycházelo, digitální hodiny ukazovaly přesně 18.06. Tehdy ještě nemělo nejmenší ponětí, jaká cesta domů je čeká. A kolika kilolitry vody si bude muset projít...

"Deštníče, deštníče, deštníče, dík tobě déšť se mě netýče," mohly si spokojeně pobrukovat masy vybavených kolemjdoucích (resp. kolemšedších), jež však postupem času utěšeně řídly. To ovšem nebyl jeho případ: prosto paraplete, musilo si klestit cestu provazci vody vlastním tělem. Kapka stíhala kapku, každá další ještě usilovněji a nesmlouvavěji – a nejednou svou předchůdkyni dostihla ještě před dopadem. Chodci pro tyhle závody mnoho pochopení nenacházeli; netrvalo dlouho a všichni – až na s vlhkem smířené výjimky – vyklidili nábřeží berouce zavděk i těmi nejtitěrnějšími stříškami a hledajíce pod nimi dočasný asyl.

Možná inspirováno hbitostí oněch kapek přidalo do kroku. "Voda přede mnou, voda za mnou," parafrasovalo si mimoděk Popelku. Jeho z větší části bílé oči dostávaly pod tou palbou zabrat. Muselo je udržovat těsně přivřené a už tak omezený výhled mu navíc zakrývaly důkladně zplihlé vlasy. Vodní krůpěje, jimiž byly zpočátku zhusta pokryty, se už dávno slily v souvislé čúrky. Ani na oblečení nezbyla nit suchá. Poryv větru nadto bez potíží slepil džíny s jeho stehny v jednolitý celek. A k tomu cesta plná nástrah – jen tak tak obrátilo na poslední chvíli oči v sloup a stačilo se mu vyhnout...

V té době se začalo chlácholit, že už má půlku cesty za sebou a že mokřejší už stejně nebude. Snažilo se o ryze optimistický náhled na celou problematiku. Obratně přeskakovalo z ostrůvku na ostrůvek, a když zrovna ta pasáž chodníku žádné neobsahovala, došlapovalo alespoň do těch viditelně nejmělčích míst. Ani mu už nevadilo, když se přitom dostalo až na obrubník a schytalo další spršku od projíždějících aut – bylo to totiž už jen nošení dříví do háje.

Krom obyčejných myšlenek se mu hlavou míhaly i kromobyčejné. Jako když začalo stoupat z náplavky po zcela oblitých schodech. V tu ránu ho napadlo resignovaně hodit do řeky pět švestek; nakonec od tohoto rodícího se plánu upustilo, zejména pro zjevný nedostatek švestek, ale aspoň si tak zkrátilo dlouhou chvíli a zapomnělo na nepříjemně oznobené ruce. To už byl domov na dohled. Posledních pár kroků a bude mít střechu, jež učiní průtrži přítrž, konečně nad hlavou. A pak už bude jenom spokojeně okapávat...

Jak žít co nejlépe

Připadá vám nemožné, abych tady na pár řádcích shrnul hlavní zásady a doporučení? A že už vůbec nemohou být universální? Přesto se o to drze pokusím. Spokojeně žít se dá samozřejmě i bez nějakých rad, i zcela nezkušený člověk si obvykle svou cestu najde. Ovšem pokud jde o děti, je pochopitelné, že je z důvodu bezpečnosti nelze nechat žít bez dozoru. A kromě této je dobré mít na paměti i několik dalších pouček:

Naklepávání se týká hlavně kos, ale bez pořádného nabroušení se už neobejdeme. Chybí-li nám základní výbava (brousek, zručnost, dostatek odvahy, ...), můžeme svěřit tuto nudnou, avšak nezbytnou úvodní práci někomu jinému (např. bližnímu svému). Nyní máme srp připravený a nedočkavě vyčkáváme příchod srpna, měsíce žetí. Když je řeč o měsíci, ohlídejte si, ať v noci N přede dnem D není ani v úplňku, ani v novu – ideální je srpek. Ještě lepší je však vlhko. Proto nečekejte, než naprší a uschne, jak se často (chybně) činí! Čekání na srpen žence obyčejně vyčerpá natolik, že se mu již nechce čekat na déšť, doporučuje se tedy schůdnější alternativa – začít žít časně zrána, když padne rosa. A můžeme jít na věc. Srp popadneme za rukověť, poklekneme (aby nás nebolela záda) – ne nutně v tomto pořadí –, prázdnou rukou chytíme trávu (ev. i jinou floru), již toužíme zkrátit, a švihem zápěstí ruky se srpem u země utneme. (Právě zápěstí je nám osou, kolem níž se to všechno točí.) Celý proces opakujeme podle chuti nebo potřeby. Užatou trávu můžeme "post festum" užít jako králičí krmi, obložení stromů anebo jako příspěvek do kompostu.
Njoy!

Tři věty: Červená

Včas jsem vás chtěl upozornit na dokument Mitumba, který byl plánován na dnešní půlnoc (tj. mezi úterým a středou) a jemuž jsem chtěl věnovat pár řádků na blogu už od května, kdy jsem ho viděl poprvé, poněvadž pojednává o nevídané a přitom naprosto obvyklé cestě trička odevzdaného charitnímu sběru až k africkému cíli a dozvíte se v něm, že (aspoň v Japonsku) se nejvíc cení styl 70. let, že v Neapoli je nejstarší second hand na světě nebo že na konci řetězce, ač jde na první pohled o čistou charitu, je třeba zaplatit za tričko kolem 1500 tanzanských šilinků (zhruba 25 korun – ale v afrických poměrech...), aby na tom vydělaly převoznické společnosti, což je vzhledem k tomu, že u nás seženete NOVÉ tričko už od 50 korun, mírně znepokojivé; byl však vytlačen nějakým pochybným předvolebním zápolením Klause a Švejnara, resp. jeho neopodstatněnou reprisou, a tak nezbývá než vyčkat náhradního termínu.

Tři věty: Bílá

Od té doby, co byla letos na pražském Malostranském náměstí slavnostně (předpokládám) otevřena první kavárna Starbucks v ČR, jsem jel kolem už asi pětkrát a pokaždé jsem si nemohl vynachválit ten příjemně nenápadný vzhled, absolutně nenarušující ráz náměstí, bez nevkusných červených poutáků, jimiž je zvenčí často polepena celá prodejna (viz Bankrot a jemu podobné) a které naštěstí gigant Starbucks nemá zapotřebí, jelikož dovede kolemj(e)doucího upoutat rafinovaněji – svou elegancí.

Tři věty: Modrá

Česká televize (ČT) se patrně rozhodla ztrpčovat těm, již vynaložili nevýslovné úsilí při pořizování filmů z Levných knih (LK), život, začleňujíc stále častěji tituly víceméně nedávno vydané právě tímto nakladatelstvím, jako např. 100 000 dolarů na slunci (minulé pondělí na dvojce), Bouřlivá svatba nebo Šepoty a výkřiky (tuto středu tamtéž), do vlastního programu a berouc tak význam nákupu, z nějž se člověk může těšit jen do doby, než ho o všecku vzácnost připraví právě promítání v televisi; což by mi ani tak nevadilo, kdybych mezi takové lidi, zmiňované v úvodu, nepatřil.

Dvakrát o malé pohádě

Protože o Vánocích jsou podobné tematiky všude přehršle, zbyla tato stížnost na teď. Což o to, mně na tom zas tolik nezáleží, přesto mě ale chování televisí na Štědrý den zaráží. Všechny české klasické pohádky nacpou do Štědrého odpoledne (pochopitelně tak, aby se vzájemně co možná nejvíce překrývaly), a na zbytek sotva započavších Vánoc je s nimi utrum.

Zřejmě je důležité vykázat dobrou sledovanost na Štědrý den a následující dny jsou už vedlejší. Doby, kdy šlo zhlédnout všechny ty nejomletější pohádky postupně, mizí v nenávratnu. Aspoň divák není přesycen a má čas na vznešenější činnosti. A od televisí je nakonec hezké, že se o něj takhle starají.

Když jsme u těch pohádek, není mi moc jasné, proč se říká (např. život) "jako v pohádce". Resp. proč se přitom myslí na ideálno. Já bych v pohádce rozhodně žít nechtěl, a to ani trávu, v pohádkách se totiž žije v permanentním strachu. Tu vás může odnést čert, tu se proměníte v solný sloup, tu vás podvede ježibaba v přestrojení za pohádkového dědečka. De facto v každém okamžiku můžete přijít k nějaké úhoně. A jistého nemáte vůbec nic. No není ten opravdický život, kde stále máte kam se vrátit, co jíst a kde číst tyhle okurkovosezonní článečky, lepší?

Jazykové zamyšlení na závěr se již stalo místním obyčejem, tak tedy (tentokrát něco genderového, to by mohla rozlousknout Sajuri): ženským protějškem jasnovidce je jasnovidka, avšak u vědce je to vědkyně. Přitom "vidět" i "vědět" jsou slova úzce spjatá, jedno (vědět) se dokonce vyvinulo z druhého (vidět), jakkoliv dávno tomu je. Člověk by tedy předpokládal shodné slovotvorné možnosti... Nemělo by se tedy říkat jasnovidkyně? (Nebo snad vědka?)

Mikrovlnka funguje jinak

Tylko jedno zdanie dla Basi – to mój blog, widzisz? Odkryłaś mój szpiegowski schron, dobra robota! ;) (Се извинувам, ако погрешив.)

Jak jste možná postřehli, i já jsem si doplnil resty v podobě čistě interní zprávy. Od toho pseudointelektuálčina postu jsem totiž stále měl pocit, že mému blogu něco chybí (aniž by se jednalo o report ze Švýcarska).

A teď už se můžu věnovat veselejšímu tématu – které se navíc týká nás všech. Ale především toho talíře... Ten zpropadený talíř... Ne, psát bez rozmyslu teď není dobrý nápad. Tak tedy: jistě jste za svůj život slyšeli fůru teorií o tom, jak funguje mikrovlnka. Záhadami opředený princip se však nechá vypátrat jen hrstkou vyvolených. Nám ostatním nezbývá než zkoušet a vyvracet jednotlivé teorie, až nakonec možná jednu zdárně ověříme!

Už jsem dál nechtěl snášet tu tíhu nevědomosti a rozhodl jsem se jednat. Že jsou mikrovlnami ve skutečnosti ohřívány pouze vodní složky obsahu trouby (častěji spíš trubky)? Tuhle možnost si ze svého výčtu škrtněte, neplatí! Půldruhé minuty se otáčející talíř se rozpálil až podezřele ochotně. Nutno dodat, že byl suchý a porcelánový. Jedna z teorií je tedy popřena, ale cesta k poznání bude ještě trnitá. Pravda je tam uvnitř!

Magyarfaló

As not promised, here is a short article for all magyar nyelv (maďarština)-connected readers. Unfortunately I can only write this, because I can't magyarosan ejti a szavakat (vyslovovat slova s maďarským akcentem) so far. Attention, this article about nothing is a stub, but you can't help me by expanding it. The reason is I don't want to magyarázgat (zdlouhavě vysvětlovat) how. That should be enough magyarázatképpen (jako vysvětlení).

Magyarázkodom (omlouvám se) for that title, but neither Google knows any site containing the Czech word (maďarožrout), that stands for magyarfaló. Maybe someone can explain, when it is used. Anyway, the point is that an ordinary magyar ember (Maďar) is able to suffice with "magyar"-words. He can for example magyarkodik (dávat hlučně najevo své maďarství), go to the garden to see magyarparéj (nevedlec hřebenitý), magyartea (medovník meduňkolistý) or magyarpalka (šáchoreček panonský) there (in case he's still a small child who can't pronounce "r" properly, he can take a look at magyal (cesmína ostrolistá), too) – or he can do even anything magyartalan (nemaďarský), actually. Jó éjszakát!

Když prskavka selže

Při selhání nechat 10 min. v klidu, poté v rukavicích vložit do nádoby s vodou a zakopat. To se píše na zadní straně balení prskavek. Na každý z těch bodů jsem během čtení reagoval jedním "wtf?", takže je nasnadě, že se jich nashromáždilo dost na to, abych zůstával v údivu a nevycházel odtamtud. (Chápete to někdo?)

Pro zajímavost, ve slovenčině píšou, že zakopat se to má po 48 hodinách v té nádobě s vodou. Německá verse omezuje výběr rukavic na kožené, rovněž zmiňuje 2 dny ve vodě (ne nutně v nádobě), o zakopání však mlčí. Poláci doporučují kožené rukavice při jakékoliv manipulaci s prskavkou.

Tak nevím, jestli to zapalování budu riskovat i o příštích Vánocích... vždyť my tady ve městě nemáme ani krumpáč!