Pouhá výplň. Ani ne tak zábavná, jako spíš dlouhá.

Pondělní (včerejší) večer Dvě hodiny litevštiny od půl šesté (večer) už se zdály být trochu nad moje síly. Naději jsem vkládal do přednášky, která se měla konat od 18.00 a kterou měl přednést (s tlumočením do češtiny) vzácný litevský host. Na přednášku jsme nakonec byli puštěni, ale o hodně přesáhla původní konec výuky. Což by ani tak nevadilo, kdyby nebyla o přízvucích v litevštině. (Něčem, o čem sme do tý doby neslyšeli ani slovo.)

Hned zpočátku se z toho vyklubalo mimořádné zasedání PLK (Pražského lingvistického kroužku) a při tý příležitosti jsem se dozvěděl, že se scházej každý pondělí v šest večer. To se hodí vědět, ne? :) Moderátor uvedl přednášku a nezapomněl dodat, že po ní následuje diskuse, do níž se můžeme zapojit v jakémkoliv jazyce (a zvláště se prý můžeme těšit na otázky v mandarinštině :). Na ty nakonec nedošlo, i když potenciál mezi řídkým obecenstvem podle všeho byl. :)

I ten, kdo ani neví, že nějaká Litva existuje, si však čas strávený v učebně s přímým výhledem na Hrad a za něj postupně zapadající slunce, několikrát oživeným přelétnuvší ptačí formací, musel užívat. Aspoň do té doby, než zářivky odrážející se od oken jakýkoliv kontakt s vnějším světem znemožnily.

Popřednášková diskuse budila spíš úsměvy, než že by přinášela informace považované za zajímavé i laikem. Ve formě nebyl ani překladatel, který na výpomoc z publika reagoval "děkuji, já už usínám, děkuji". Pár mouder bystrý posluchač přesto zachytil, mezi nimi i "veškerý pokrok pochází z lenosti".

Už značně unaven jsem, když bylo po všem, jako obvykle přešel most na Malostranskou. A zjistil, že nejbližší tramvaj přijede až za dlouhých 8 minut. Dlouho jsem tedy neváhal a začal kopírovat trasu posledního srazu. Vyšed schody a porozhlídnuv se po nádvoří, vydal jsem se tentokrát Nerudovkou nahoru. (Fascinace Petřínem se asi jen tak nezbavím.)

Decentně osvětlenými petřínskými cestičkami jal jsem se scházet pozvolna dolů (proboha, to jsou formulace). Po chvilce mě zaujala jedna zastrčená odbočka. Cesta překvapivě přešla v hlínu a štěrk, po průchodu jakousi vstupní branou jsem si připadal jako "za zrcadlem". Vlhký vzduch, stezka plná louží (všude jinde bylo sucho), po levé straně hradba, po pravé zalesněný (!) svah. Příjemná cesta lesem ubíhala rychle, až narazila na nápis "majetek americké armády" a přestala pokračovat. Protože bylo aspoň návratu, vrátil jsem se. :)

Vlašská ulice mě dovedla přes několik ambasád (inc. "Bundesrepublik Deutschland Botschaft") až do Karmelitský, kousek od kostela sv. Mikuláše. Tramvaj už jsem ale pro ten den zavrhnul, takže jsem kopíroval koleje pěšky. Odměnou mi bylo objevení "Světa oříšků (sušené ovoce a ořechy)" přímo na zastávce Hellichova. Byť v tu dobu už dávno zavřeného.

Na Újezdě jsem pak ještě povylezl nahoru a šel zadem kolem toho nemožnýho pomníku. Sice nebylo vidět na krok, ale stálo to za to. Už ze schodů na Kinskýho jsem totiž zahlídnul hýbat se něco malýho. Přistoupil jsem blíž a z takových dvou metrů chvíli pozoroval ježka (!), než zmizel v temném zákoutí. Není tedy těžké uhodnout, koho vyhlašuju zvířetem dnešní noci. :)