Včera večer

Když vycházelo, digitální hodiny ukazovaly přesně 18.06. Tehdy ještě nemělo nejmenší ponětí, jaká cesta domů je čeká. A kolika kilolitry vody si bude muset projít...

"Deštníče, deštníče, deštníče, dík tobě déšť se mě netýče," mohly si spokojeně pobrukovat masy vybavených kolemjdoucích (resp. kolemšedších), jež však postupem času utěšeně řídly. To ovšem nebyl jeho případ: prosto paraplete, musilo si klestit cestu provazci vody vlastním tělem. Kapka stíhala kapku, každá další ještě usilovněji a nesmlouvavěji – a nejednou svou předchůdkyni dostihla ještě před dopadem. Chodci pro tyhle závody mnoho pochopení nenacházeli; netrvalo dlouho a všichni – až na s vlhkem smířené výjimky – vyklidili nábřeží berouce zavděk i těmi nejtitěrnějšími stříškami a hledajíce pod nimi dočasný asyl.

Možná inspirováno hbitostí oněch kapek přidalo do kroku. "Voda přede mnou, voda za mnou," parafrasovalo si mimoděk Popelku. Jeho z větší části bílé oči dostávaly pod tou palbou zabrat. Muselo je udržovat těsně přivřené a už tak omezený výhled mu navíc zakrývaly důkladně zplihlé vlasy. Vodní krůpěje, jimiž byly zpočátku zhusta pokryty, se už dávno slily v souvislé čúrky. Ani na oblečení nezbyla nit suchá. Poryv větru nadto bez potíží slepil džíny s jeho stehny v jednolitý celek. A k tomu cesta plná nástrah – jen tak tak obrátilo na poslední chvíli oči v sloup a stačilo se mu vyhnout...

V té době se začalo chlácholit, že už má půlku cesty za sebou a že mokřejší už stejně nebude. Snažilo se o ryze optimistický náhled na celou problematiku. Obratně přeskakovalo z ostrůvku na ostrůvek, a když zrovna ta pasáž chodníku žádné neobsahovala, došlapovalo alespoň do těch viditelně nejmělčích míst. Ani mu už nevadilo, když se přitom dostalo až na obrubník a schytalo další spršku od projíždějících aut – bylo to totiž už jen nošení dříví do háje.

Krom obyčejných myšlenek se mu hlavou míhaly i kromobyčejné. Jako když začalo stoupat z náplavky po zcela oblitých schodech. V tu ránu ho napadlo resignovaně hodit do řeky pět švestek; nakonec od tohoto rodícího se plánu upustilo, zejména pro zjevný nedostatek švestek, ale aspoň si tak zkrátilo dlouhou chvíli a zapomnělo na nepříjemně oznobené ruce. To už byl domov na dohled. Posledních pár kroků a bude mít střechu, jež učiní průtrži přítrž, konečně nad hlavou. A pak už bude jenom spokojeně okapávat...