Škvár

Není tomu dlouho, co jsem si při sledování jednoho sci-fi uvědomil, že na stroj času vlastně vůbec nemusíme čekat. Nemusíme bádat nad tím, zda je vůbec možné něco takového vynalézt. Nemusíme se brodit v tom nepřeberném množství paradoxů a nevyjasněných otázek, jež každé přemýšlení o cestování časem věrně provázejí.

My si totiž cestu k časostroji nemusíme moci nacházet. Pokud někdy něco takového vznikne (lhostejno, jestli za 50, 500, 5 005 nebo více let), bude někdo schopen vydat se po ní opačným směrem. Přesně podle vzoru "nejde-li Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi". :)

Takže postava z budoucna se tu může objevit co chvíli. Nesmí nám tedy přijít divné, když sem tam někdo – vinou něčího neuváženého zásahu do (současných) dějin – zmizí. Anebo se naopak objeví, že.

Jeden by se divil, kde na podobné posty beru čas. Samotnému mi to není příliš jasné. Stejně jako důvod, proč se říká "zlomit si vaz". Vaz se přece může pohmoždit, natrhnout, nebo dokonce přetrhnout – ale zlomit?