Paradoxně

Ano, ta dnešní průtrž mračen mě zastihla na cestě. Pěšky, jak jinak... Chvíli předtím jsme totiž ukončili poslední makedonistickou infoschůzku před odletem. Ve snaze nezničit si obsah kapes se mi v kolemstojícím butiku podařilo obdržet igelitku, kam jsem urychleně mobil, doklady apod. zabalil.

Jen si to představte: V sandálech se doslova brodíte proudy vody a kroky dostávají nový význam. Každým zvednutím nohy se totiž na okamžik zbavíte čerstvě přiteklé vody, abyste vzápětí mohli nabrat další. Když přecházíte most přes Vltavu, vypadáte, jako byste z ní zrovna vylezli... Možná i hůř.

Chodníky jsou pokryté souvislou vrstvou vody, ale na silnici je ta vrstva několikanásobně silnější, což dost znesnadňuje přecházení. Před koncem přechodu se zastavíte a přemýšlíte, kudy dál, když ani překročit, ani přeskočit ten potok se vám nemůže povést. Přitom po očku sledujete panáčka, zda svítí stále zelený. Nemajíce na vybranou, šlápnete nakonec naslepo do proudu a trnete, jak hluboko se vaše noha zastaví. Postupně si ovšem louží přestanete všímat zcela, to když vody přichází ze všech stran tolik, že už prostě není úniku.

Po 15–20 minutách dorážím domů. Kapu na každém kroku, ale jakmile se jakžtakž vyždímu a oschnu, mířím do koupelny – pustit si vodu.