Co slabika, to slovo

kristinka to asi jako řetězovku nemyslela, ale proč koneckonců nesáhnout do svého archivu a tu řetězovku nevytvořit? Tady je můj pokus z tehdejší doby... Je vidět, že pes je pro podobné útvary opravdu vděčný tvor... :)

O psu

Jde pes-žrout kol lvů, již u pně dlí a bdí, a ptá se, kdo jste? My jsme lvi, dí lvi. I jde dál a hle – veš! Ptá se zas, kdo jsi? Veš nic. Kdo jsi? zní zas od psa. Leč veš zas nic. Veš štve psa čím dál tím víc, až ji sní. Pes už ví, že šlo o veš – chuť má touž, co pes od vší zná … Veš, či ne, jíst by jich chtěl sta, by syt byl, leč jen tu tam zřel. Hlad má teď, a tak jde dál. Zří strom a pod ním stín, v němž skryt je krab, spě. Sní ho hned, byť ne jen tak, a dál jde, dál. Čís plaz s ním, a když to pes zří, hlt, hlt a je po něm … Pak tak mřou i rak a čáp. A k nim slon a kůň! Je teď psík syt? Ne, ne, lá, že hlad má; jíst – to je, oč mu jde, snad už však jen pár soust si dá … až mu pak pták na leb sed – chňap a pes syt je teď, ký div! Leč co to? Zvuk z něj jde, až sluch to rve, břich psa řve a řve … prásk … pes se jen hne a již i smrt teď zná …