Do viduvanje!

Zítra touhle dobou už budu, počítám, pomalu přistávat v Makedonii. V 10 na letišti, v 11.30 odlet, ve 13.25 přílet. Pak se za 15 eur nechat dovézt taxíkem na skopské autobusové nádraží, odtamtud 4 hodiny autobusem do Ochridu a posledních 7 km opět taxíkem, až do Kongresového centra Univerzity sv. Kirila i Metodije ve vesničce Koňsko. No, jsem na to zvědavej...

A nejen na cestu, samozřejmě. Ubytování zajišťují oni, s ním by neměl být problém. K jezeru by odtamtud mělo být, co bych kamenem dohodil. S jídlem to už asi bude horší, jak vegetarián to rozhodně nebude snadné. Kdo ví, třeba tam budu nucen svou stravovací filosofii změnit. Na očekátelně zvýšený přísun alkoholu jsem se snažil si navyknout, ovšem obávam se, že to chtělo přece jen o něco delší a intensivnější trénink.

Škoda je, že vinou vyučování od pondělí do soboty (vč.) se stihnou jen dva výlety, jinak budeme pořád na jednom místě. Ale třeba se zkusíme na den dva uvolnit, až se trochu otrkáme. :) Když už totiž budu v Makedonii, bylo by mi líto nepoznat z ní co nejvíc... Jinak by každý den měl probíhat stylem: dopoledne jazyk, odpoledne přednáška na nezajímavé téma (potvrzeno z dův. zdrojů), večer pak od devíti "makedonski narodni ora". Oro je tradiční tanec, z rumunské i moldavské hudby ho můžete znát i pod názvem "hora". Na to se docela těším. :)

Jak se mnou bude možno komunikovat, to vám nemůžu slíbit. Mobil s sebou mít budu, na net se dostanu možná v nějaké internetové kavárně (bohdá). Na mail ani ICQ se ale za celou dobu nedostanu 100% vůbec. Fotky snad nějaké dovezu, půjčuju si od bráchy takovej malinkej digit. foťák, ale bude to spíš jen tak pro ilustraci, zatím jsem totiž fotil vždycky vyloženě příležitostně – a navíc "nemanuálně".

No, a když všechno dobře dopadne, můžete mě 29. srpna v 16.05 vítat na letišti v Ruzyni. :)

P. S. Zatím to vypadá, že nemusím mít strach z těch avisovaných čtyřicítek. WetterOnline.de hlásí 25 °C, do čtvrtka postupné oteplování na 30°. To snad ještě ustojím. Snad jsem to nezakřikl...

Co slabika, to slovo

kristinka to asi jako řetězovku nemyslela, ale proč koneckonců nesáhnout do svého archivu a tu řetězovku nevytvořit? Tady je můj pokus z tehdejší doby... Je vidět, že pes je pro podobné útvary opravdu vděčný tvor... :)

O psu

Jde pes-žrout kol lvů, již u pně dlí a bdí, a ptá se, kdo jste? My jsme lvi, dí lvi. I jde dál a hle – veš! Ptá se zas, kdo jsi? Veš nic. Kdo jsi? zní zas od psa. Leč veš zas nic. Veš štve psa čím dál tím víc, až ji sní. Pes už ví, že šlo o veš – chuť má touž, co pes od vší zná … Veš, či ne, jíst by jich chtěl sta, by syt byl, leč jen tu tam zřel. Hlad má teď, a tak jde dál. Zří strom a pod ním stín, v němž skryt je krab, spě. Sní ho hned, byť ne jen tak, a dál jde, dál. Čís plaz s ním, a když to pes zří, hlt, hlt a je po něm … Pak tak mřou i rak a čáp. A k nim slon a kůň! Je teď psík syt? Ne, ne, lá, že hlad má; jíst – to je, oč mu jde, snad už však jen pár soust si dá … až mu pak pták na leb sed – chňap a pes syt je teď, ký div! Leč co to? Zvuk z něj jde, až sluch to rve, břich psa řve a řve … prásk … pes se jen hne a již i smrt teď zná …

Paradoxně

Ano, ta dnešní průtrž mračen mě zastihla na cestě. Pěšky, jak jinak... Chvíli předtím jsme totiž ukončili poslední makedonistickou infoschůzku před odletem. Ve snaze nezničit si obsah kapes se mi v kolemstojícím butiku podařilo obdržet igelitku, kam jsem urychleně mobil, doklady apod. zabalil.

Jen si to představte: V sandálech se doslova brodíte proudy vody a kroky dostávají nový význam. Každým zvednutím nohy se totiž na okamžik zbavíte čerstvě přiteklé vody, abyste vzápětí mohli nabrat další. Když přecházíte most přes Vltavu, vypadáte, jako byste z ní zrovna vylezli... Možná i hůř.

Chodníky jsou pokryté souvislou vrstvou vody, ale na silnici je ta vrstva několikanásobně silnější, což dost znesnadňuje přecházení. Před koncem přechodu se zastavíte a přemýšlíte, kudy dál, když ani překročit, ani přeskočit ten potok se vám nemůže povést. Přitom po očku sledujete panáčka, zda svítí stále zelený. Nemajíce na vybranou, šlápnete nakonec naslepo do proudu a trnete, jak hluboko se vaše noha zastaví. Postupně si ovšem louží přestanete všímat zcela, to když vody přichází ze všech stran tolik, že už prostě není úniku.

Po 15–20 minutách dorážím domů. Kapu na každém kroku, ale jakmile se jakžtakž vyždímu a oschnu, mířím do koupelny – pustit si vodu.