A jak pracuje váš mozek?

Bylo to jen pár vteřin, ale přesto to dokážu popsat docela podrobně: "Jak se jmenují ostatní postavy v té hře?" dostal jsem u zkoušky, plánované jako vůbec poslední na fakultě, otázku (holandsky). Věděl jsem, že to byly jednotlivé lidské vlastnosti, ale v tu chvíli mě nenapadala žádná ani v češtině. Ok, řeknu aspoň "byly pojmenovány po vlastnostech člověka" rozhodnu se. Během vyslovování "byly pojmenovány" mě nenapadá, jak se řeknou "vlastnosti". Následuje tedy ticho. Fajn, mam nápad, řeknu "lidské vlastnosti", "lidské" totiž říct umim a získam tak čas na promyšlení "vlastností". Stalo se, pokrok žádný. No tak, takový základní slovíčko, říkám si, vzpomeň si! Víš, že to je odvozený od "vlastní", tak si zkus vybavit nejdřív to... Ok, vlastní, vlastní, to bude... jasně, "sopstven"! Ne, počkat, to je makedonsky... a v makedonštině "vlastnost" od "vlastní" beztak ani odvozená není, tak co mi to ten mozek generuje? Bože, to je trapas... jak dlouho už musím mlčet? Tak už mi zbývá jediná záchrana, když to ani nejde nijak opsat: použiju internacionalismus. Hmm... hmm... takže to by mělo mít základ v latině... to se přece používá u větných členů... je to od "a", to slovo (atribut mě ne a ne napadnout). To už profesorka nevydrží a řekne to za mě. Atd. Atp.

A to se mi stává nezřídka, že začnu větu (v cizím jazyce), a až během odříkávání známý části honem přemýšlím - pomocí podobných asociačních a mnemotechnických metod - nad vyjádřením části neznámý. A čím víc se krátí čas, tím to je samozřejmě těžší. Někdy se mi zdá, že mám ten mozek nějakej divnej. Že takhle přece normálně nemůže mít pracovat. Nebo s ním snad někdo máte podobnou zkušenost?

Život v přebytku

Tak si tak vycházím z Tesca, v rukou dvě tašky plné výlučně "nezbytných" potravin, a přemýšlím, s čím si vystačili třeba před sto lety na vesnici. A netřeba chodit daleko do nepřetržitě hladovějící Afriky, vybavil se mi normální český venkov. A jak babička (Němcové) vítala návštěvy chlebem a solí. Časy se sice mění, ale potřeba jíst by měla být přece srovnatelná. A nikomu tehdy nevadilo, že má na talíři dva tři dny totéž, že nemá na výběr z šesti druhů dietních jogurtů nebo že mu pult se sýry od nového roku začali zavírat už v deset večer*. A žilo se jim dobře. Možnosti nové doby jsou znepokojivě rozmazlující.

*tím si svého největšího odběratele dost popudili

Smolař Jan

V odpovědi na předchozí dva commenty "aktualisuju" textem z první půlky listopadu, tentokrát už o poznání nečeštějším. Zadání z hodiny nizoz. literatury bylo najít rým ke slovům zee (moře), stoel (židle), maak (zhotovuju), kaart (mapa, karta, lístek), kast (skříň). (Omluvou za kostrbatost mi budiž, že jsem necítil nutkavou potřebu něco napsat (sic), nýbrž jde o výtvor do značné míry vyžádaný.)

Jan Pechvogel

Jan is frequente gast
in kroegen, waar hij brast.
Daar vult hij graag zijn bast.
Vaak heeft hij pech – een last,
derhalve bloed vaak plast.
Nu gooide hij een kast
om...

Jan zag de reuzenboel
en nam een houten stoel
en wies hem in een poel,
maar het wasser was koel.
En hij zei: "Ja, ik joel –
omdat ik me ziek voel."

"Ik sukkel en in braak,
terwijl 'k die boel schoonmaak;
ik voel me als een draak
gespietst op scherpe haak,
maar dat is niet zo vaak,"
beschreef hij deze zaak.

Jan vond dan op zijn kaart
zijn dokter met een baard
en kwam daar aan te paard,
maar zelfs dat was niet waard.
Thuis lag Jan naar een haard.
't Sneeuwde –
maart roert zijn staart.

Opeens een mooie fee
rijdende op haar ree
ontdeed Jan van zijn wee
en sprong dan in de zee.
"Dat is andere thee!"
is was hij daarna zei.

Včera večer

Když vycházelo, digitální hodiny ukazovaly přesně 18.06. Tehdy ještě nemělo nejmenší ponětí, jaká cesta domů je čeká. A kolika kilolitry vody si bude muset projít...

"Deštníče, deštníče, deštníče, dík tobě déšť se mě netýče," mohly si spokojeně pobrukovat masy vybavených kolemjdoucích (resp. kolemšedších), jež však postupem času utěšeně řídly. To ovšem nebyl jeho případ: prosto paraplete, musilo si klestit cestu provazci vody vlastním tělem. Kapka stíhala kapku, každá další ještě usilovněji a nesmlouvavěji – a nejednou svou předchůdkyni dostihla ještě před dopadem. Chodci pro tyhle závody mnoho pochopení nenacházeli; netrvalo dlouho a všichni – až na s vlhkem smířené výjimky – vyklidili nábřeží berouce zavděk i těmi nejtitěrnějšími stříškami a hledajíce pod nimi dočasný asyl.

Možná inspirováno hbitostí oněch kapek přidalo do kroku. "Voda přede mnou, voda za mnou," parafrasovalo si mimoděk Popelku. Jeho z větší části bílé oči dostávaly pod tou palbou zabrat. Muselo je udržovat těsně přivřené a už tak omezený výhled mu navíc zakrývaly důkladně zplihlé vlasy. Vodní krůpěje, jimiž byly zpočátku zhusta pokryty, se už dávno slily v souvislé čúrky. Ani na oblečení nezbyla nit suchá. Poryv větru nadto bez potíží slepil džíny s jeho stehny v jednolitý celek. A k tomu cesta plná nástrah – jen tak tak obrátilo na poslední chvíli oči v sloup a stačilo se mu vyhnout...

V té době se začalo chlácholit, že už má půlku cesty za sebou a že mokřejší už stejně nebude. Snažilo se o ryze optimistický náhled na celou problematiku. Obratně přeskakovalo z ostrůvku na ostrůvek, a když zrovna ta pasáž chodníku žádné neobsahovala, došlapovalo alespoň do těch viditelně nejmělčích míst. Ani mu už nevadilo, když se přitom dostalo až na obrubník a schytalo další spršku od projíždějících aut – bylo to totiž už jen nošení dříví do háje.

Krom obyčejných myšlenek se mu hlavou míhaly i kromobyčejné. Jako když začalo stoupat z náplavky po zcela oblitých schodech. V tu ránu ho napadlo resignovaně hodit do řeky pět švestek; nakonec od tohoto rodícího se plánu upustilo, zejména pro zjevný nedostatek švestek, ale aspoň si tak zkrátilo dlouhou chvíli a zapomnělo na nepříjemně oznobené ruce. To už byl domov na dohled. Posledních pár kroků a bude mít střechu, jež učiní průtrži přítrž, konečně nad hlavou. A pak už bude jenom spokojeně okapávat...

Jak žít co nejlépe

Připadá vám nemožné, abych tady na pár řádcích shrnul hlavní zásady a doporučení? A že už vůbec nemohou být universální? Přesto se o to drze pokusím. Spokojeně žít se dá samozřejmě i bez nějakých rad, i zcela nezkušený člověk si obvykle svou cestu najde. Ovšem pokud jde o děti, je pochopitelné, že je z důvodu bezpečnosti nelze nechat žít bez dozoru. A kromě této je dobré mít na paměti i několik dalších pouček:

Naklepávání se týká hlavně kos, ale bez pořádného nabroušení se už neobejdeme. Chybí-li nám základní výbava (brousek, zručnost, dostatek odvahy, ...), můžeme svěřit tuto nudnou, avšak nezbytnou úvodní práci někomu jinému (např. bližnímu svému). Nyní máme srp připravený a nedočkavě vyčkáváme příchod srpna, měsíce žetí. Když je řeč o měsíci, ohlídejte si, ať v noci N přede dnem D není ani v úplňku, ani v novu – ideální je srpek. Ještě lepší je však vlhko. Proto nečekejte, než naprší a uschne, jak se často (chybně) činí! Čekání na srpen žence obyčejně vyčerpá natolik, že se mu již nechce čekat na déšť, doporučuje se tedy schůdnější alternativa – začít žít časně zrána, když padne rosa. A můžeme jít na věc. Srp popadneme za rukověť, poklekneme (aby nás nebolela záda) – ne nutně v tomto pořadí –, prázdnou rukou chytíme trávu (ev. i jinou floru), již toužíme zkrátit, a švihem zápěstí ruky se srpem u země utneme. (Právě zápěstí je nám osou, kolem níž se to všechno točí.) Celý proces opakujeme podle chuti nebo potřeby. Užatou trávu můžeme "post festum" užít jako králičí krmi, obložení stromů anebo jako příspěvek do kompostu.
Njoy!