Bojíte se myší?

An unexpected error has occurred: the article cannot be displayed! (Error 168)

1. den korektorem

Ať už tomu osud chtěl, nebo ne, povedlo se mi obsadit jednu z nabízených posic externího korektora v LN. Začalo to inserátem, který v Lidovkách otiskovali během února, pokračovalo na poslední chvíli odeslaným (strukturovaným) životopisem a skončilo ... ne, ještě to, doufám, neskončilo.

"Přijímací řízení" mělo podobu testu, tří opravdových článků ve stadiu před korekturou. Tu jsme měli provést my, uchazeči o místo. Ani jsem si to po sobě nestihl přečíst, očividně to však stačilo. Dostal jsem totiž pozvánku na školení do redakčního systému LN. Toho jsem se zúčastnil minulý pátek a tento čtvrtek už jsem vesele naběhl do korektorny.

Po vzoru ostatních, stálejších jsem dostal přidělených svých 5 šves... totiž stránek. Včetně té první a poslední, na premiérový den docela velká zodpovědnost, říkám si. Aspoň první stranu, tzv. titulku, po mě pro jistotu přečetl a upravil "šéfkorektor". Ono se to nezdá, od 15 do 19, to jsou 4 hodiny na 5 stran, zdánlivě dost času. Ovšem zátěž je ze začátku téměř nulová, po chvíli začíná zvolna růst, aby (pravá věta vedlejší) ke konci, kdy většina redaktorů svůj článek už opravdu dokončí, div nepřekračovala únosnou míru. To už pak člověk ani moc nevnímá, o čem ten článek vlastně je (ale třeba že Verner skončil na ME "těsně pod stupni vítězů", to jsem se mj. při opravování dozvěděl :).

Jestli mě něco překvapilo, pak větší množství nejednoznačností, než by jeden čekal. A nejhorší na tom je, že to po vás už zpravidla nikdo nečte, až potom čtenáři, a že si za svým rozhodnutím, byť byste ho třeba rádi nechali na někom jiném, musíte stát. Kdybych měl vlastní noviny, tak by mě to i bavilo, stát si za něčím, co nemá úplně jednotný výklad. Ale takhle? Není to prostě snadné ...

Protože je nás teď na post externího korektora víc, budou se jednotlivé směny domlouvat vždycky na další týden nanovo. O svém dalším nasazení bych se tedy měl dozvědět v pondělí. Tehdy si snad už taky stačím zařídit živnostenský list, potřebný k vykonávání této činnosti, avšak pro mě nepříliš výhodný. No, nedá se nic dělat.

(Já se omlouvám, nějak jsem pozbyl schopnosti psát souvisle; snad jen dočasně.)

I Still Haven't Found What I'm Looking For

Někteří z vás už znají mou složku "WELL KNOWN", kam sbírám písničky všeho druhu a všech období, které se dají považovat za světově proslulé. Abych to ještě upřesnil, z velké části (pokud jsou dostupné) jde o originály, ale to teď nehraje roli.

Určitě mi toho chybí ještě dost, zvlášť filmovou hudbu zatím příliš propracovanou nemám. I když mezi současnými více než 2 tisíci skladeb si, myslím, vybere každý ... Dost bylo nepodstatných slov, je čas poprosit vás o pomoc při pátrání. Vím totiž o 2 písničkách, které mi scházejí.

Z 1. z nich vám ani nemůžu nabídnout ukázku, neboť ji nemám. Pamatuju si jen, že se tam (v refrénu?) opakuje slovo never (nebo možná never ever?) několikrát za sebou, nemá to úplně rychlé tempo a zpívá to hlubší mužský hlas. A je to známá věc. :)

2. skladbu se mi dokonce před lety podařilo nahrát (na video) a převést na disk. Ale protože je čistě instrumentální, těžko se hledá podle slov. Všechno, co o ní vím, je, že ji hráli na ČT v přestávce nějakého kvalifikačního fotbalu proti Litvě (ovšem to už je dávno). Ona není ani tak známá, jako spíš hezká. Ukázka bohužel postrádá kvalitu a je rušena hlukem ze stadionu, nicméně melodie se vypozorovat dá.

Jakákoliv vaše konkrétnější informace mi bude přínosem.

Kdo nezabloudí v Bludišti, ...

... ten se ani po cestě za kulturou neztratí, chtělo by se doplnit. Jenže tak úplně to neplatí.

JEAN nás po delší době zase jednou pozval na představení "svého" divadla. Hrála se Helverova noc (od Ingmara Villqista zpřed 8 let), zatím nejlepší – přinejmenším moje nejoblíbenější – hra Divadla Rity Jasinské, prvně v divadle Dobeška. Začínat se mělo v 19.30 a já jsem vyšel zdánlivě včas. Avšak tramvaj se opozdila přesně o ty tři minuty, jež jsem měl vyčleněné jako reservu pro přesednutí na autobus (stačilo přejít ulici). I když jsem přecházel ze všech sil, autobus mi ujel, těsně před nosem.

Do začátku představení zbývalo 10 minut, řekl jsem si tedy, že i kdyby bylo divadlo vzdálené kilometr (na mapě to byla vzdušnou čarou zhruba čtvrtina), stíhám to v pohodě pěšky. I vydal jsem se do kopce a nevědomky zabočil příliš vlevo (resp. vlevo, to stačí). Následovalo neočekávané bloudění, které po chvíli začalo trvat tak dlouho, že jsem se raději vrátil k místu, odkud jsem vyšel, a jal se věrně kopírovat trasu autobusu 124 (třebaže bez kolejí to není nejsnazší), toho, který mi na začátku tak nemilosrdně ujel.

Cestou do kopce jsem alespoň odklidil ze silnice kontejner na plasty, bezvládně ležící uprostřed pravého pruhu, a raději jsem nedomýšlel následky možné kolise. Tehdy jsem dosáhl poznání, proč že jsem ten autobus nestihl. (Jinak tam ten kontejner mohl ležet doteď a mást případné recyklace plastu chtivé kolemjdoucí.)

Ηὕρηκα! mohl jsem vítězoslavně vykřiknout perfektum slovesa εὑρίσκω (=nalézám), došed konečně k vytyčenému cíli. Vešel jsem až asi v půlce představení – a o to větší bylo moje překvapení, když jsem v obecenstvu letmo napočítal jen něco kolem 15 lidí. Na druhou stranu, připadalo mi to pak takové vzácnější, když jsem si uvědomil, jak malému počtu lidí je tento skvost předváděn.

Tu druhou polovinu jsem si vysloveně užil; ten, kdo to viděl už potřetí, si navíc mohl povšimnout drobných změn oproti premiérové versi, jako např. alternativního Helverova baretu nebo nezhasnutí všech svíček před závěrečným potleskem. Snad jen trošku menší hlasitost doprovodných zvuků, aby bylo oběma hercům po celou dobu dobře rozumět, scházela zážitku k dokonalosti. Ten završilo potkání obou hlavních hvězd po představení ve foyer. :)

Před devátou jsem se vydal opět domů. Z původně zamýšleného běhu se záhy stal indiánský – a ani ten nevydržel dlouho odolávat chůzi, která nakonec zvítězila. Kolem několika labutí a přes železniční most jsem za stále houstnoucího deště spokojeně došel, odkud jsem vyšel.

Po smrti

"Věříte, že je něco po smrti?"
"Bohužel nevěřím. Chtěla bych, ale nevěřím," odpověděla Věna Hrdličková v jí věnovaném pořadu z cyklu (s možná trochu nešťastným názvem) Ještě jsem tady.

Je dost dobře možné, že jsem ještě moc mladý na to, abych její důvody chápal, to nemůžu posoudit. Nejde mi to ale do hlavy. Proč někdo, kdo v něj navíc věřit chce, v posmrtný život nevěří? Tím přece nemůže vůbec nic ztratit! (Koneckonců, když po smrti nic nebude, zklamaný už být nestihne, že jo.) Věřit v posmrtný život přináší podle mě jenom výhody. A jste-li někdo jiného názoru, o to víc mě zajímá.

P. S. Kdo zná album WYSIWYG od Chumbawamby, jistě si vzpomene na poslední slova před bonusovým trackem: "If there's nothing after death, then why are we living anyway? What's the point of seventy years? Absolutely pointless..." :)